Pravda se skrývá ve snech...

10.Kapitola

5. února 2010 v 17:25 | Rose |  Pobertovské Bradavice
Kapitola 10.
Profesorka McGonagallová

Thomas, Maja, Darin, Anna a Jane se rozeběhli po schodišti dolů, do druhého patra. Tam zabočili chodbou doprava a utíkali jako o život. Najednou se z vedlejší chodby vynořila nějaká profesorka, které mohlo být tak třicet, čtyřicet, těžko říct. Měla svoje hnědé vlasy na týle svázané do drdolu, velice přísný výraz a očima je doslova probodávala.
"D-dobrý den, paní profesorko McGonagallová. Víte, my jsme, my jsme totiž...jenom tak...vlastně, my...." zakotal se Thomas.
"Spíš dobrý večer, ne-li už ráno!" řekla tichým ostrým hlasem ta vážně se tvářící profesorka.
"Je přece první dne, tak to byste nám nemohla dát školní trest, ne?" zkusil to optimisticky Darin.
"To byste se divil!" odpověděla rázně profesorka.
Musím něco udělat. Přece si hned nezkazím první týden v Bradavicích nějakým trestem. Vždyť jsem tu poprvé, tak by snad mohla přimhouřit oči, pomyslela si Jane.
Nasadila svůj nevinný výraz, trochu protáhla ten andělský obličejík, našpulila rtíky a upřela na ní svým velkýma modrýma očima prosebný pohled a začala nepřetržitě mrkat očima. Vypadala opravdu strašně nevinně a lítostivě, a přestože jí to skoro vždy procházelo, to neznala paní McGonagallovou.

"Ach, paní profesorko. Víte, chtěla jsem se porozhlédnout po škole s mojí kamarádkou Annou a Thomas, Darin a Maja nás chtěli doprovodit, aby nám to tu vše ukázali, ale to víte, je toho tu tolik a tak úžasnou stavbu jsem v životě neviděla, no, paní profesorko, prostě mě to celé strašně uchvátilo a chtěla jsem si toho tu prohlédnout, co nejvíce. A tak se naše procházka trochu protáhla. Nevíme kolik je hodin a taky jsem si ještě nikdy nečetla školní řád, chtěla jsem se do toho pustit až zítra a proto prosím o prominutí. Je mi to moc líto a...a...už se nikdy v noci nebudu procházet po chodbách," drmolila Jane.
"Nezkoušejte na mě žádné obličeje a ani výmluvy," řekla zase paní profesorka McGonagallová. "Dost mě překvapuje, že tu vidím hned dvě studentky prvního ročníku, ale nemyslete si, že kvůli tomu vám vše hned prominu. Srážím Nebelvíru za každého deset bodů a buďte rádi, že nedostanete žádný školní trest! A teď upalujte do postelí, jestli ještě někoho z vás nachytám v noci chodit hradem, tak už se trestu nevyhnete."
Všech pět studentů se rychle rozloučilo a rozeběhlo se zpět do ložnic.
Těsně před obrazem Buclaté dámy však narazili na Protivu. Ten si hend začal prozpěvovat.

"Pět našich dítek rozmilých,
si v noci kráčí chodbami.
Nedbají školních pravidel dobrých,
a i ty pěkné dívenky svojí pověst si níčí.
Kráčí si, jako by jim to tu patřilo
a jako by se jim obcházení pravidel kdovíjak dařilo."

Rychle po Protivovi hodili kopím, které vzali nějakému brnění na chodbě. Pak Thomas řekl heslo a všichni zmizeli v nebelvírské společenské místnosti.

Jane ležela v posteli a přemášlela. Byla plná radosti a příjemné únavy.
Tady je to tak krásné. Bradavice jsou ještě lepší, než jsem si je představovala. Už první den jsem si tu užila tolik legrace, většina studentů je tu moc sympatických a přátelských a podle toho, jaká profesorka přeměňování, paní McGonnagallová vypadá, budu umět za chvilku přeměnit strom na papouška. Ještě, že jsem v Nebelvíru, máma mi vyprávěla, že tu byla taky. Ale s tím mým výrazem asi daleko na této škole nedojdu. No jo, tak se příště hold nenecháme nachytat."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ecy Ecy | Web | 6. února 2010 v 16:37 | Reagovat

I´m claping my hands!  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama