Pravda se skrývá ve snech...

Duben 2010

Kamarádství

29. dubna 2010 v 20:07 | Rose |  Jednorázovky
Kristina se protáhla a vyskočila z postele. Dneska je první zářijový den a ona jede konečně zase do Bradavic. Bude už ve druhém ročníku a zase bude smět více věcí než loni.
    "Luckóóó, prober se, jedeme do školy čar a kouzel!" zvolala nadšeně a hodila po svojí sestře polštářem. Lucka ještě spala zachumlaná do peřin, protože v noci vůbec nemohla usnout, jak pořád přemýšlela, jaké to asi bude v Bradavicích. Ale když uslyšela hlas svojí starší sestry, okamžitě sebou trhla a hodila po ní zpět polštářem, který jí přistál na hlavě.
    Potom už se strhla v pokoji polštářová bitka, a když obě děvčata přišla do kuchyně, měli na obě ještě pyžama a s ruzcuchanými vlasy vypadali jako čarodějnice. U stolu už pobíhala jejich nejmladší sestřička.
    "Ahoj Verunko!" zvolali obě a Veronika je také pozdravila. Měla rozzářenou tvářičku, ale Kristina si všimla, že má v očích stín hořkosti, protože by nejraději také se sestrami nasedla do vlaku a odjela do Bradavic, jenže na to byla ještě příliš malá.
    "Tak, teď si pojďte dát snídani, ať to stihneme!" zvolala jejich maminka a nasadila úsměv, i když v hloubi duše byla smutná, že už neodjíždí jen její nejstarší dcera, ale letos sebou bere i svojí mladší sestřičku.
    Když se celá rodina společně nasnídala, dívky běžely do svého pokoje, tam se rychle oblékly a učesaly, popadly svoje už dávno zabalené kufry a naposledy zamávaly svému pokoji.
    Za půl hodiny už všech pět stálo před přepážkou na nástupiště 9 ¾. Nejdříve projela zdí maminka s Veronikou, poté Kristina a pak přišla na řadu Lucka.
     Už minulý rok tou zdí projížděla, když se byla rozloučit s Kristinou, ale tento rok odjede i ona sama a do Vánoc neuvidí Londýn. Věděla, že se jí po něm bude stýskat, kolik legrace si užila s kamarády v jeho ulicích a kolikrát už mezi jeho zdmi měla taky na mále a nikdy se od něj na tak dlouhou dobu nevzdálila. Ale co, podle vyprávění její sestry a také její kamarádky Lily, která u nich byla často o prázdninách na návštěvě, to je v Bradavicích ještě mnohem lepší než tady.
     Lucie zavřela oči a rozeběhla se. Najednou ucítila takový studivý pocit, a když oči znovu otevřela, stála už na nástupišti. Za pár vteřin už k ní doběhl i její tatínek a oba se přidali ke zbytku rodiny.
     "Já jdu najít Lily," oznámila jim Kristina a odspěchala pryč. Dlouho se nemusela rozhlížet a už spatřila, jak nedaleko stojí rodina Potterových.
     "Ahoj Lil! Dobrý den! Čau Jamesi. Tak jak se máš, Albusi?" zdravila jako o překot vesele.
     "Jé, ahojky!" zakřičela nadšeně Lily a vrhla se k ní, až jí zrzavé vlasy vlály ve větru. Kristina měla Lily opravdu ráda. Hodně si s ní rozuměla a měla s ní i spoustu věcí společných. Například každá byla ze tří dětí, i když ona měla dvě mladší sestry a Lily dva starší bratry. Také měly dívky stejnou oblíbenou barvu, dobře si vždy popovídali o učení a obě měly zálibu ve čtení.
     "To je tak super, že už zase jedeme do Bradavic, viď?" křičela na ní radostně Lily.
     "To jo, těšila jsem se na to od půlky prázdnin," odpověděla Kristina.
     "Teď už si ale běžte raději najít kupé a dejte si do vlaku kufry, ať vám ten vlak neujede," upozornila je paní Potterová.
     Kristina běžela ještě za svojí rodinou, a když se s ní pořádně rozloučila, vběhla do vlaku a ještě dlouho mávala po boku svojí sestry rodičům a Verunce, ale pak už jí zmizeli v zatáčce a ona si šla najít volné kupé.
     Další rok v Bradavicích jí teprve začíná a ona si ho rozhodně hodlá užít!

    
Když ho konečně objevila tak se sesula na sedadla, vyčerpaná po tom ránu a na chvíli zavřela oči. Vedle ní sebou plácla Lucka, na rozdíl od ní plná energie a natěšená na to, co jí čeká. Za chvilku jejich kupé taky našla Lily a posadila se na proti sestrám.
     "Neviděla jsi někde Alici?" zeptala se Lily Kristiny. Alice byla další jejich kamarádka. Jmenovala se stejně jako její matka, o které Lily tatínek často vyprávěl, protože s ním hrála v nebelvírském týmu a taky její dcera se letos chtěla zkusit dostat do školního nebelvírského družstva.
      "Ne, tu jsem vůbec nezahlédla," zamyslela se Kristina a zpod přivřených víček viděla, jak se na Lilyině tváři usadil ustaraný výraz.
     Po chvíli si všechny tři děvčata začala povídat. O právě ukončených prázdninách i o nastávajícím roce v Bradavicích.
      Alice je po chvilce našla a jak se přibližovali k Bradavicím, tím se jim všem zlepšovala nálada. Do kupé k nim přišla i paní s vozíkem plným sladkostí a dívky si jich nakoupily celé náruče.

     Asi za dvě hodiny někdo zaklepal na dveře kupé. Okýnkem na dveřích zahlédla děvčata jen na chvilku bledou tvář a pak už se dveře rozrazili do kořán a onoho nevítaného hosta mohli spatřit celého.
"Malfoy, co tady děláš? Nikdo se tě neprosil, abys sem chodil!" zaječela pohotově Lily, když ve studentovi uviděla nenáviděného spolužáka jejího bratra Albuse. Byl o dva roky starší, ale ne zase tak moc vysoký. Měl hubené tělo, protáhlý úzký obličej, bledé oči a skoro bílé vlasy. Na tváři měl pohrdavý úšklebek.
     "Ale, to se na to podívejme. Paní Potterová se nám rozčílila. Jé a je tu i nějaká nová tvářička. Že by další Zindulková? Jako by nám jedna nestačila," uchechtl se Scorpius.
     "Hele, běž si otravovat někoho jiného, jo?" nedala se zaskočit Kristina.
     "Prostě ho ignorujte," zašeptala naléhavě Alice na své kamarádky.
     "To by se vám líbilo, co holčičky?" chladně si je změřil, protivně se na ně usmál a zavřel za sebou dveře kupé, jako by chtěl naznačit, že tu ještě nějakou chvíli pobude.
     "Jo, to by se nám líbilo, chlapečku," odvětila Lily bez náznaku úsměvu.
     "A hezky rychle," dodala Kristina a nedbala Aliciny rady.
     "Nebo?" opáčil pobaveně Scorpius. Zřejmě si myslel, že na tu čtveřici malých holek stačí malíčkem.
     Lucka seděla do té doby zapadlá co nejhlouběji do sedadla a vykulenýma očima to celé pozorovala. Už pochopila, že v Bradavicích to nebude jen legrace, ale budou tam mít i nějaké nepřátele. Ale teď už jí ten pohrdavý hlas doopravdy naštval.
     "Nebo poletíš!" zakřičela a její sestra se na ní obdivně koukla.
     "To bych teda chtěl vidět," zasmál se posměšně Scorpius.
     "Taky že brzy uvidíš, Malfoy!" řekla Lucie výhružně. Stačila si už zapamatovat jeho jméno a hned ho taky na něj vypálila.
     "Ta malá si nějak vyskakuje, to jsi jí neučila slušnému chování, Zindulková?" otočil se Scorpius na překvapenou Kristinu. Ta se nadechla, aby něco odsekla, ale její mladší sestra jí předběhla.
     "Takže za prvé, nejsem malá, vždyť je mi už jedenáct a to je jen o rok a půl míň než Kristině. A za druhé, stejně si myslím, že na věku tu moc nezáleží, protože ty jsi možná už ve vyšším ročníku, ale chováš se jako pětileté dítě a za třetí, zkus si někde zjistit, co vlastně to slušné chování je," odpověděla naprosto klidným hlasem Lucka.
     Scorpius nejprve nevěděl, co na to říct, protože ho zaskočilo, jak na něj vychrlila ten příval urážlivých slov, ale pak se trošku vzpamatoval.
     "A ty jsi mi nějaká chytrá," zmohl se jen na tuto chabou odpověď.
     "Vypadni odsud, Malfoy, a nech si ty svoje řeči pro někoho jiného, buď tak laskav!" nevydržela to už Alice a neovládla se.
     "Alice-palice se nějak naštvala, ale to bude dobrý, Dorrová," odvětil posměšně Scorpius, ale jeho obličej přestával mít tu nezdravou bílou barvu, ale začal se zbarvovat do ruda.
     "Tak teď už toho mám opravdu dost. Sice jsme velice potěšeni tvojí milou návštěvou, ale teď už VYPAL A NEVRACEJ SE!" nejdříve sladkým hlásek začala Lily, ale její tón přešel v hlasitější, až poslední slova skoro zařvala.
     Najednou rozlícená Alice vytáhla hůlku a Lily s Kristinou hned po ní. Scorpius po hůlce začal také rychle šmátrat, ale zasekla se mu v kapse a nemohl jí vyndat.
     Dívky na sebe kývly a pak všechny zamumlaly nějaké kouzlo a Scorpiuse to vyhodilo ze dveří, které se v tu chvilku otevřely, a přistál v uličce na podlaze. Kristina rychle zavřela kouzlem i dveře a kamarádky si oddechli.
     "To bychom měli," zamumlala Lily. Kristina si schovala zase hůlku. Lucka jen vyjeveně koukala na dveře a Alice si mumlala nějaké nadávky mířené na Malfoye.
     "Rychle do hábitů, podívejte, z okna už je vidět hrad!" zvolala najednou vzrušeně Kristina a kamarádky nadšeně zavýskly.


     Všichni studenti už byli usazeni u stolů jejich koleje a čekalo se jen na prvňáky, kteří měli brzy dorazit na loďkách.
     Najednou se otevřely dveře a do nich vešel průvod jedenáctiletých dětí vedený paní ředitelkou McGonagallovou, přísně vyhlížející profesorkou s šedými vlasy pevně staženými do drdolu, brýlemi na špičce nosu a vysokou hubenou postavou.
     Položila na stolek Moudrý klobouk a ten začal se svojí každoroční písní. Když jí konečně dokončil, většina studentů už ani zpod zavřených víček nevnímala jeho slova, jen prváčci na něj hleděli v naprostém úžasu a hltaly každý jeho verš, zvlášť ti z mudlovských rodin.
     "Tak a teď se přesuneme k rozřazování prvního ročníku. Vždy když zavolám něčí jméno, ten dotyčný si sedne na stoličku, nasadí si klobouk a ten mu oznámí, do jaké ze čtyř kolejí má jít. Pak si sedne ke stolu své koleje. Srozuměno?" zvolala ostrým hlasem ředitelka.
    Prvňáčci sborově přitakali a pak už se začalo rozřezovat první studenty. Lucie si nervózně mnula kraj hábitu a dívala se, jak si ostatní spolužáci nasazují Moudrý klobouk a on hlásí, jaká kolej je pro ně nejlepší. Ona by asi nejvíce chtěla do Nebelvíru, kde je její sestra, ale rozhodne tak klobouk?
     Lucka byla až na konci seznamu, protože její přímení začínalo na zet. Ale přesto netrvalo dlouho a profesorka McGonagallová zavolala do ztichlé síně.
     "Tak a teď je na řadě poslední studentka, Lucie Zindulková!"
     Lucka rychle přešla vzdálenost ke stoličce a posadila se na ní. Bylo jí nepříjemné, jak na ní koukalo stovky očí a všichni jí tak napjatě sledovali, až se jí z toho roztřásly ruce. Spěšně si nasadila klobouk na hlavu a ten jí sklouzl až na nos.
     Po chvilce se Moudrý klobouk přece jen rozhodl.
     "Statečná, veselá, chytrá a někdy i trochu drzá..." šeptl jí klobouk a pak nahlas zvolal. "NEBELVÍR!"
     A pak, ještě než si stačila klobouk z hlavy sundat, ozval se tichý hlásek: "Lucie, letos tě čeká vyřešit těžký úkol, ale neboj, nebudeš na něj sama."
     Nebelvírský stůl se hlasitě rozjásal a ozývalo se od něj bouřlivý potlesk a to nejvíce od Kristiny a jejích kamarádek. Lucka se hrdě napřímila a sešla k němu. Posadila se naproti své sestře a ta na ní vrhla nadšený pohled. Lucka jí ho opětovala a nepřestávala se vesele usmívat.
     V hlavě jí však stále zněla poslední slova, která jí klobouk pošeptal.
     ...Letos tě čeká vyřešit těžký úkol.... Lucie... Neboj, nebudeš na něj sama... Těžký úkol...

     Kristina, Lucka, Alice a Lily si šly po hostině sednout do společenské místnosti. Cestou se k nim přidal i Hugo, Lilyin bratranec, který chodil s Kristinou do stejného ročníku.
     Seděli v křeslech a povídali si historky z prázdnin. Každý měl co vyprávět a tak hovor ani chvilku nestál. Najednou se kolem nich prohnal nějaký frajer na koštěti. Lucka ho poznala, jel s ní na loďce a jmenoval se nějak na D. Že by David? Když vystupovala, uklouzla a málem sjela po břehu do jezera, ale tenhle drobný chlapec jí zachytil.
     "Ve společenské místnosti se může lítat na koštěti?" zeptala se překvapeně Alice toho chlapce.
     "Co já vim? Jsem tu novej, a nějakej blbej školní řád nečtu," odsekl ten malý kluk a začal dělat na koštěti přemety vzad.
     "No, já si nejsem ani jistá, jestli můžou mít prváci svoje vlastní koště, ale je to tvoje věc," křikla na něj Kristina.
     "No dyť to je školní koště. Čmajzl sem ho venku z nějakého přístavku na košťata," odpověděl jí sebejistě ten prvňáček a ze tváře mu vyčetla, že si nedělá sebemenší starosti o to, že by to třeba bylo proti školním pravidlům.
     To si ho ale už všiml jeden z primusů.
     "Chlapečku, jak se jmenuješ?" zvolal na něj.
     "Kdo? To myslíš jako mě?" křikl na něj jakoby překvapeným hlasem.
     "Jo, přesně ty," odvětil už trochu naštvaně primus.
     "To by se ti líbilo to vědět, co?" s rošťáckým úšklebkem se ho zeptal. "No, dobře, řeknu ti to, ale ty mi pak musíš říct zase tvoje jméno. Já jsem Dominik Perlín."
      "Hele, tak tedy Dominiku, přestaň s tím lítáním nebo si o tom promluvím s nějakým učitelem a srazím Nebelvíru nějaké body!" zakřičel na něj rozhodně.
     "No, budou to i tvoje body!" zvolal Dominik a to už se na tu dvojici dívala celá společenská místnost.
     "Říkám ti, přestaň s tím. Nebo snad chceš mít problémy hned 1. září?" zaječel.
     "No, ještě si mi taky neřekl svoje jméno," ušklíbl se Dominik, pak si přetáhl kapuci hábitu přes hlavu a Kristina si všimla, že je na ní vepředu drobným písmem něco napsáno.
     Nesnáším profesory!
     Pak se Dominik odrazil a vyletěl na koštěti až ke stropu společenské místnosti a na koště si stoupl, aniž by se ho přidržoval rukama.
     "To je teda machr," zamumlala i se špetkou obdivu Lily a Alice přikývla. Na koštěti létala hodně dobře, ale tohle by asi nedokázala.
     "Naposledy ti říkám, slez z toho koštěte a vrať ho, kdes ho našel!" volal rozčílený primus.
     "Tak to je dobře, že naposledy. Jinak by sis asi vyřval hlasivky. Já z něho hned tak nepolezu! A pořád ještě nevím, jak se jmenuješ?!" křikl škodolibě Dominik.
     "Já opravdu zajdu pro profesory -" začal výhružně, ale Dominik ho přerušil.
     "Tak si klidně běž, žalobníčku!
     "Tak teď už toho mám opravdu dost. Nějaký blbec, co ze sebe dělá borce, se mi mým povinnostem posmívat nebude!" neovládl se ten primus.
     "A mě se taky nějaký nafrněný náfuka do mých věcí míchat bude?" zeptal se klidným hlasem Dominik.
     "Ano," řekl jen tvrdě primus a vypochodoval obrazem na chodbu.
     "No a přitom jen stačilo mi říct, jak se jmenuje," zasmál se Dominik, skočil do vzduchu, přistál zpět na koštěti a začal s ním dělat kotouly. Za chvilku už sjel z koštěte dolů a seskočil obratně na zem těsně vedle křesla, na kterém seděla Lucka, a koště držel v pravé ruce.
     Najednou se do místnosti vešel maličký profesor Kratiknot, ředitel nebelvírské koleje a vedle něco stál s vítězoslavným výrazem ve tváři onen primus.
     "Tak co se to tu děje?" zeptal se pisklavým hlasem pan Kratiknot.
    Dominik se na něj překvapeně zadíval.
    "A jéje," uklouzlo mu.
    Lucie najednou dostala nápad, jak oplatit Dominikovi, že jí zachytil, když klouzala do bradavického jezera.
    Vytrhla mu rychle koště z ruky.
     "Co by se mělo dít?" zeptala se a snažila se o co nejpřekvapenější hlas. Všichni studenti ztichli a vyjeveně na ní zírali.
     "Tady primus Jan Bewor mi sdělil, že tu mladý pan Perlín z prvního ročníku létal na koštěti, které pravděpodobně ukradl z přístavku."
     "Létal na koštěti? To přeháníte, já jen - " začal Dominik, ale Lucka ho rychle přerušila.
     "Ale tak to vůbec nebylo! Jan se asi nedozvěděl jisté informace," dostávala z toho Dominika Lucka. "Mojí sestru Kristinu bolí, ehm, no... ruka a tak mě požádala, jestli bych nemohla zajít pro nějaké školní koště, protože jí, abych byla upřímná, létání příliš nejde a chtěla by si ho zítra po ránu, ještě než jí začne vyučování, procvičit, protože vlastně... ehm... skoro celá prázdniny nelétala."
     Dominik rychle přikyvoval.
     "Ale jak jí bolí ten kotník... tedy zápěstí, ano zápěstí sem chtěla říct, poprosila mě, abych tam pro to koště došla já, že si chce ještě odpočinout. A tak jsem tam zašla. No, a nechtělo se mi tam jít samotné, takže tady můj kamarád Dominik se nabídl, že půjde se mnou. A pak ho tady viděl Jan a asi si myslel, že ho ukradl a lítal na něm. Přitom se ho právě chystáme dát Kristině," drmolila rychle Lucka.
     "Je to tak?" podíval se Kratiknot nedůvěřivě na Kristinu.
     "A-ano, jistě," odpověděla Kristina.
     Primus se na ní přísně koukl: "Tak to není! Dominik si..."
     "Ale tak to nechme. Vždyť je první den," mírně pravil profesor Kratiknot a pak se otočil na podpatku a odešel.
     Primus se naštvaně zamračil, spražil Dominika nevrlým pohledem a plácl sebou do nejbližšího křesla.
     "Díky," zamumlal Dominik směrem k Lucce.
     "Není zač, teď jsme si aspoň kvit," přikývla Lucie a nastavila dlaň. Dominik do ní plácl a oba se na sebe usmáli.


    
Po pár týdnech byli už z Lucky a Dominika nejlepší kamarádi. Kristina, Lily, Alice a Hugo teď měli spoustu práce s učením, protože se oproti prvnímu ročníku výrazně ztížilo. Lucie se začala taky celkem bavit s Albusem, který byl sice asi o tři roky starší, ale výborně se s ním dalo popovídat a nikdy nevyzradil tajemství. Zato s Jamesem, jeho o rok starším bratrem, jeho sestřenicí Rose to bylo k nevydržení. Pořád je otravovali, provokovali je a posmívali se jim. Naštěstí tomu udělala nakonec Lily přítrž.

     Dominik a Lucie právě přicházeli do Velké síně a sedli si vedle Albuse. Povídali si o všem možném a výborně se bavili, když tu si k nim z druhé strany přisedl James s Rose.
      "Tak co, jak se bavíte, dětičky?"
      "Ahoj," odpověděl ostře Albus.
      "Vždyť nejsme žádné děti!" ohradila se pohotově Lucka a Dominik jí hned podpořil.
      "A co jinýho byste byli?" uchcechtla se Rose.
      "Na rozdíl od vás třeba normální lidi," odbyl jí Dominik.
      "Jo, že jste v pátým ročníku, to neznamená, že musíte nutně otravovat prvňáčky," přidala se Lucka.
      "Tohle že je otravování? Tak to sis asi nějak popletla slova. Ale nemám ti to za zlé, vím, že v tom prvním ročníku se toho moc neučí," ušklíbl se James.
      "Nech je Jamesi a běž se radši učit na NKÚ, když jsi tak pilný student," zasáhl mezi ně Albus.
      "Ty se do toho nepleť, bratránku," řekla Rose a James se zasmál.
      "No a ty, sestřenko, se běž napapinkat, abys měla dost sil, na to přežít celý den se mnou," vypálil na ní Albus. James už se nadechoval, aby něco řekla, ale Lucka ho předběhla.
      "Jste vážně trapní!" křikla na ně.
      "Za to ty," pohrdavě se usmála Rose.
      Ale to už k nim přiběhla Lily a zařvala na bratra.
      "Okamžitě je přestaneš otravovat, už začínáš být jak ten Malfoy!"
      "Cože? Malfoy? Prosim tě, ten je někdo úplně jiný. To je prostě jasný Zmijozelák, no jednoznačný hnusák, za to já..." Hlas se mu najednou vytratil a on si vzpomněl, jak moudrý klobouk uvažoval o tom, že ho pošle do Zmijozelu. A on? Vlastně se choval hrozně. Proč to dělal?


     Od té doby, už se jim s Rose ani moc neposmíval a nedráždil je. A Dominik a jeho kamarádka Lucka se s nimi za chvíli skamarádili. Přestože byl mezi nimi rozdíl pět let, nic nezabránilo jejich přátelství.
    
     A od té chvíle byli v Bradavicích ta nejznámější skupinka kamarádů. James, Rose, Albus, Lily, Alice, Hugo, Kristina, Lucie a Dominik. A že si užili legrace a zábavy.
     A co bylo nejdůležitější, Lucka už věděla, že na ten úkol, který jí předurčil klobouk, nebude opravdu nikdy sama.
    

37. kapitola

27. dubna 2010 v 17:51 | Rose |  Pobertovské Bradavice
Překvapení

   Jamesovi se zatmělo před očima. Na okamžik slyšel v hlavě stále ten sladká hlas, který volal: "Jamesi!" Byl takový zastřený, ale tak krásně povědomý.
     A před očima jasně viděl Liliyn usměvavý obličej, její zelené pronikavé oči a rozevláté rusé vlasy.
     Rychle zamrkal a otevřel víčka.
Nad ním se skláněl profesor Brumbál, zakrvavený Sirius a další rozmazané tváře. Volala na něj opravdu Lily? Nebo se mu to jen zdálo?
     "Co to?" stačil jen říct a pak zase upadl do bezvědomí.

     Mia, když viděla, jak se James rozmázl na zemi, tak k němu rychle sletěla, ale najednou spatřila, jak k ní běží někdo úplně jiný.
     "Mio!" zakřičel Robert. Mia zakřičela něco v odpověď a rozběhla se mu přes hřiště stále ještě s koštětem v ruce naproti. Robert se vrátil, Robert, Robert, znělo jí v hlavě. 
     Když k sobě konečně doběhli, na chvilku se zarazili. Kolem nich se proplétali všude lidé, studenti a profesoři byli zmatení, rozhodčí pískala na přerušení zápasu, ale všichni hráči už stejně pobíhali v chumlech na zemi a vítali se s nově příchozími a strachovali se kvůli Jamesovi.
     Pár vteřin se na sebe jen tak koukali a pak se jako na povel k sobě vrhli a najednou se svět jako by zastavil. Barvy se míhali sem a tam, jasné byli jen jejich oči, kterými se do sebe vpíjeli, jistý bylo jen jejich pevné obětí.
     Robert držel o rok mladší Miu pevně kolem ramenou a ona cítila pocit bezpečí. Zajela mu rukou do vlasů a oni se k sobě pomalu přibližovali a najednou se jejich ústa spojila a oba cítili v hlavě prázdno, jen ten krásný pocit.
     Za chvilku se od sebe odtáhli a překvapeně na sebe koukali.
     "Ehm... ahoj," zamumlala Mia.
     "Hm, jo, taky jsem tě právě chtěl pozdravit, víš, jako... no že jo," koktal naprosto vyvedený z míry Robert.
     Z ničeho nic se k nim přiřítila Lily, sice zakrvácená a zablácená od hlavy až k patě, ale v dobré náladě.
     "Ahoj Mio!" křikla na ní a spěšně se s ní objala. "Jsem z toho celá šťastná, já jsme se zase vrátila, Potter je v bezvědomí a..." brebentila, ale najednou se zastavila a starostilvě se zeptala. "Jak to, že ty máš v obličeji taky krev, Mio?"
     "No Li, víš... já ti ani nevím."
     Lily se najednou otočila na kousek vedle postávajícího Roberta, který byl stejně jako ona celý od krve a to hlavně v obličeji a vypadal velice šťastně, i když dost rozpačitě a pak se obrátila znovu na Miu, která měla úplně rudé uši. V očích jí zajiskřilo a mrkla na Roberta.
     "Ahá, tak to jo!" dodala pobaveně.
     "No a co jste vlastně prováděli, Lily?" zeptala se rychle Mia, aby to zamluvila.
     "My, no málem nás umlátila Vrba mlátička, pak jsme prošli tajnou chodbou, bojovali s vlakodlakem, zabloudili v Prasinkách a uspala nás taková divná lžička, ale jinak celkem nic. A co ty?"


36. kapitola

26. dubna 2010 v 18:58 | Rose |  Pobertovské Bradavice
Potterova prohra

     Dominika se naštěstí na poslední chvíli zachytila násady koštěte a jako by to měla předem naplánované, se sebejistě začala točit na jedné ruce kolem koštěte, což byl opravdu mistrovský výkon.
    Diváci si oddechli a hra mohla pokračovat.
    Rychlým tempem se hra opravdu vyvíjela a Nebelvír i Mrzimor pálili jeden gól za druhým. Wood a také Norrová začínaly být v brankách stále ostražitější a odrážeči se také velmi činili. Christin se ukázala jako opravdu velice schopná odrážečka a nikdo nepochyboval, že se brzy dostane mezi ty nejlepší za posledních padesát let.
    Střelci si na obou stranách vedli výtečně, Mrzimoráci platili sice za ty lepší, ale za to Nebelvírskému brankáři se Alyss Norrová opravdu vyrovnat nemohla a tak se stalo, že Nebelvír vedl za hodinu už 80:50.

    "A další branka pro Mrzimor, kterou Wood jen tak tak nechytil a je to 80:60! Mrzimor začíná dohánět, ale přesto Nebelvírští vedou stále o dva góly, což je poměrně hodně," chraptil Darin, který měl už za tu dobu úplně vyřvaný hlas. "Tak doufám, že za chvíli už někdo z chytačů uvidí Zlatonku, jinak nebudu moct týden mluvit! Jamesi, dělej už!"
     A opravdu, za chvíli se něco zablesklo těsně u země, ale objevila to první Dalová a ne Potter. Pustila se za tím zaltým zábleskem, a když to Potter zpozoroval, rychle se rozletěl za ní. Oba se řítili neskutečnou rychlostí k zemi a diváci jen tiše přihlíželi s vyvalenýma očima.
     No jasně, zkouší na mě Vrónského fintu, ale to si myslí, že jí na to naletím? Že přelstí jeho, nejlepšího Bradavického chytače za posledních několik desítek let? On by se nikdy nedal nachytat od nějaké pitomé chytačky, která si o sobě asi kdo ví, co myslí, ale to se hluboce plete. Samozřejmě, že ví, jak se nad zemí rychle vyhnout a chytit Zlatonku dřív než ta nafrněná holka, myslel si James, zatímco svištěl střemhlav k zemi v těsném závěsu Dalové.
     Zlatonka se pořád mrskala těsně u země a hrozilo, že každou chvilku odletí. Dominika s Jamesem už byli snad jen metr a půl nad zemí, přesně v tu setinu, by měli prudce obrátit koště a vybrat ten střemhlavý pád, jinak bude pozdě.
     To by si opravdu mohla myslet, že to nevyberu? Jasně, že to zvládnu levou zadní a Zlatonka bude moje. Takže musím se obrátit... tři dva jed-," mluvil si sám k sobě James, ale najednou se ozval povědomý hlas.
     "Jamesi!" zakřičel Lyliin hlas.
     A James to napálil do země.
    

35. kapitola

20. dubna 2010 v 18:57 | Rose |  Pobertovské Bradavice
Nebelvír versus Mrzimor


     Tribuny se otřásaly potleskem fanoušků a to hlavně z řad Nebelvíru, i když tu a tam se ozval potlesk i od Havraspáru. Zmijozeláků se moc nedostavilo a když už, tak jen chladně zírali na hřiště a neprojevovali žádné nadšení.
     Doprostřed famfrpálového hřiště přišlo i mrzimorské družstvo a ozval se znovu ohlušující výskot fanynek a bouřlivý potlesk všech nadšenců z Mrzimoru.
     Dvě kapitánky, Stella a Dominika si spěšně podaly ruce a pak Mia zaregistrovala těsně před tím, než se prudce odrazila od země, jen svižné písknutí píšťalky a jásající dav a po té už jí jen hvízdal vítr v uších a půda se jí vzdalovala pod nohama.
      Můj první zápas. Ten musím zvládnout. Hlavně se soustřeď na camrály a na to, kde právě jsou ostatní střelkyně, opakovala si Mia to, co do ní před necelou půlhodinou hustila Stella.
     "A obě mužstva už jsou ve vzduchu a hra může začít!" křičel vzrušeně Darin Jordan, který měl dnešní zápas komentovat. "Když se zaměříme na mrzimorské družstvo, vidíme, že jsou ve velice dobré sestavě. Kapitánka letos hráče určitě nešetřila, a přestože měli na trénink pouhé dva týdny, jsem si jistý, že si budou vést velice dobře. Takže si na ně dávejte pozor! Ale vy to určitě zvládnete, protože Nebelvír je prostě nejlepší!"
    Paní profesorka McGonagallová mu zaklepala na rameno a připomněla mu, že má komentovat pouze jako nestranný pozorovatel, na což Darin reagoval jen nedůvěřivým kývnutím a znovu spustil.
     "Takže abychom byli v obraze, Nebelvír má mnoho nových hráčů, ale pevně věřím, že Stella Goldová vybrala opravdu jen ty nejlepší, proto letošní zápas s Mrzimorem dopadne dobře. Druhé družstvo má jen dva nové hráče a to Larryho Dearle na postu odrážeče a velmi chytrá studentka Alyss Norrová
je jejich novou brankářkou, proto hned uvidíme, jak si povede," drmolil Darin a ani na chvilku se ve výkladu nezastavil. "Obloha je bez jediného mráčku a tak se všem hráčům hraje jistě velice dobře, i když trochu fouká vítr. Ale teď už pryč od počasí, to pro nás diváky moc důležité není, nás zajímá, jak se zápas začíná vyvíjet, proto už rovnou k věci."
     Prudce se nadechl, aby mohl pokračovat a zase spustil jeho vodopád slov. "Camrál právě drží Goldová, naše nová kapitánka a přihrává ho Mie Maynové... zpátky ho má kapitánka... teď camrál chytila Jordanová... Ségro, drž se! Ta letí přímo k brankám, vyhýbá se mrštně Denise Várobové, což je velmi dobrý výkon, protože ta létá za Mrzomor už přes tři roky, Jordanová se stále blíží k brankám... už se... ALE NE! Z náruče jí camrál vyrazil brilantně mířený potlouk od patnáctiletého Marellyho... ale, co se to děje támhle nad nimi? Vidím, že Dalová jako nová kapitánka se chce na prvním letošním zápase opravdu předvést. Na koštěti dělá různé triky, pohupuje se na něm a teď si na něm dokonce stoupla!" zvyšoval hlas překvapený Darin a všichni diváci sborově vydechli údivem.
    Mia už se nedokázala soustředit na camrál a musela se ohlídnout na Dominiku a div jí nevypadli oči z důlků. Kapitánka Mrzimorského týmu stála sebejistě na koštěti a ničím se ho nepřidržovala a ještě se na něm prapodivně pohupovala do neznámého rytmu. Proč to proboha dělá? Ale odpověď se jí hned dostavila, když se koukla na druhého chytače. James civěl překvapeně na Dominiku a nebyl schopný slova. No samozřejmě! Jeho protihráčka se na sebe snažila upoutat pozornost, aby se James nedíval po Zlotonce.
     "...To je ale pitomec, ten Potter! Neciv na ní, jak kdybys viděl Dalovou poprvé, Jamesi! Hledej Zlotonku, nechceš to přece prohrát, ne?..." slyšela Mia útržky Darinova komentáře. To probralo i jí samotnou a rychle se rozhlédla po ostatních hráčích.
     Camrál držel střelec z Mrzimoru. Rychle se rozletěla k němu, ale zkušený hráč jí hbitě obletěl a namířil míč na levou dolní branku.
     Chyť to, Danieli! zakřičela Mia v duchu zoufale, protože střele už nemohla nijak zabránit.
     "A míč letí přímo na našeho skvělého brankáře. A Wood to... nevybral! 10 bodů pro Mrzimor. Nevadí, Nebelvírští je určitě rychle dotánou," křičel plný naděje Darin hlasem zvýšeným složitým kouzlem.
     "A camrál má Goldová... Jordanová... opět Goldová... POZOR! .... Ano, kapitánka se bezpečně vyhla potlouku od Dearla a letí přímo k Mrzimorské straně... škoda, camrál jí převzala Lynová... ale té ho vzala nazpět Maja Jordanová... přihrávka k Maynové a ta se šílenou rychlostí míří dopředu... střílí, lidičky, a je to... GÓL! Jak jsem říkal, je to 10:10! Nebelvír dorovnává, takže jen tak dál! Ale, co se to....?" Dav zašuměl hrůzou.
     Mia se ohlédla a ještě spatřila, jak se Mrzomorské chytačce a kapitánce smeká noha a padá z koštěte!

34. kapitola

16. dubna 2010 v 20:13 | Rose |  Pobertovské Bradavice
Kouzelnický spánek

     "No já bych o jedné možnosti věděl," začal rozpačitě Sirius, jako by si nebyl jistý, jestli by měl pokračovat.
     "A to?" pobídla ho Lily.
     "Nesmíte to nikomu říct, ale je tu taková chodba..."
     "Do nějaký chodby už nejdu!" vyjekl Will.
     "Klídek, tahle je úplně bezpečná a rozhodně vím, odkud vede a kam míří," uklidňoval ho Sirius.
     "A kam tedy?" otázal se Robert s nadějí v hlase.
     "Kam jinam než do hradu? Přesněji řečeno ústí v druhém patře v jedné ze soch," frajersky pohodil vlasy Sirius a usmál se takovým tím protivným, úsměvem, co říká, že ví víc než on.
     "A jak jsi na ní přišel, Blacku?" zeptala se Lily a Sirius se pyšně nadmul.
     "No víte co, prostě když je někdo chytrej," ušklíbl se Sirius.
     "No dobře, dobře, a že bys nás k ní dovedl?" popoháněl je Will.
     "Tak jo. Jdeme na to. Musíme nejdřív do sklepa Medového ráje. Ale pamatujte si, kdo vás to teď tahá z bryndy! To až budu vyprávět Lu-"
     Lily ho ale přerušila: "Těm svým přítelkyním to můžeš o nás klidně povykládat, ale nás o nich ušetři, buď tak laskav!"
     "Ale..." začal Sirius, jenže ani tentokrát nestačil dopovědět to, co měl právě na jazyku.
     "Ta holka má pravdu. Nekecej a pojď!" křikl Will.

     "Tak bychom měli být už tam, ne?" zeptal se po hodinovém bloudění Prasinkami Will, už dost otráveným hlasem.
     "Tím si nejsem moc jistý, kolem nás jsou jen stromy a tahle cestička vypadá dost opuštěně. Museli jsme omylem zase z Prasinek vybočit. Domky vidím až támhle. Tohle už je za vesnicí.
     "Br, je to tu takové strašidelné, jak je všechno opuštěné a tak," šeptla Lily.
     "No jo, holka, hned se bojí," ušklíbl se Will, ale když se na něj Robert pořádně zadíval, zjistil, že je on taky v obličeji úplně bílý.
     Přestože se sám už taky začínal bát, připlížil se k němu potichu ze zadu a skočil mu po krku. Will úplně strašlivě zavřískl a Lily se Siriusem nadskočili, tak se lekli toho vypísknutí a v nejbližšího domku, který stál na okraji vesničky se otevřelo okno, z něj vystrčila hlavu nějaká rozcuchaná paní a začala láteřit. Když zavřela se zabouchnutím okno zpět všichni si oddechli.
     "Ty pitomče, co to děláš?" utrhl se Will na spolužáka.
     "Vždyť to byla jen legrace, ale že ses vyděsil," uchechtl se Robert.
     "Ale teď už to legrace neni. Musíme najít Medový ráj a pak se až můžete smát!" okřikla je Lily.
     "A kudy chceš jako jít?" zeptal se Sirius.
     "No... já bych řekla, že musíme jít ještě zpátky po téhle cestě a pak zahnout doprava, vždyť teď jsme vybočili na nějakou úplně opuštěnou stezku," zaváhala. "Ale nevím, byla jsem tu zatím jen jednou a teď ve tmě je to ještě ke všemu úplně jiné."
     "Hele co je to tu na zemi?" zeptal se najednou Robert.
     "To je nějaký divný. Vypadá to jako lžička," zamyslel se Will.
     "Jé, nechte to ležet, vždyť ej to jen nějaký krám!" odbyl je Sirius.
     "No ale stejně, Blacku, nepřijde ti zvláštní, že nějaká lžička leží uprostřed cesty a přímo na ní svítí úplněk?" optal se Robert.
     "Ani ne," nezaujatě odvětil Sirius.
     Lily, která to zatím celé tiše sledovala najednou prolomila ticho, které po Siriusově odpovědi na okamžik zavládlo.
     "Co když je to nějak začarovaný?"
     "Ale houby, obyčejná lžíce to je! Pojďte, začínám omrzat!" křikl Sirius.
     "Mě se to prostě nějak nezdá," nedal se Robert.
     "Máš pravdu, úplně to zavání kouzlem," zamyšleným hlasem přitakala Lily.
     Pak se k tomu shýbla a opatrně se dotknula lžičky. Podivně to zadrnčelo a v mžiku se vykulená Lily zhroutila k zemi. Chlapci k ní rychle přiskočili a chytli jí za ramena. Jenže v tu chvilku, co se jí dotkli, to všemi podivně zabrnělo a pak už o sobě ani jeden z nich nevěděl.

    

33. kapitola

6. dubna 2010 v 18:05 | Rose |  Pobertovské Bradavice
Lily, která mi sem vkládá mojí kapitlovku (díky, díky) a taky často opravuje (takže se omlouvám za případné chyby) tu není, takže sem tuhle kapitolu dávám já, Rose. Přeji pěkné počtení.




Souboj s vlkodlakem

    
     To už se otočila celá čtveřice a všichni vyjeveně zírali před sebe. Na druhé straně místnosti totiž stál vlkodlak. Lily zaječela, Robert se roztřásl, Siriusova tvář ztratila obvyklý sebejistý výraz a Will jen s hrůzou v očích přihlížel.
     Najednou se vlkodlak rozeběhl, hrozivě zavyl a skočil po Robertovi, který stál nejblíže u něho. Lily si jako jediná zachovala chladnou hlavu a bleskurychle vytáhla hůlku na zavřískla.
     "Mdloby na tebe!"
     Vlkodlak však uhnul, ale aspoň měl Robert čas odeběhnout na stranu. Když vlkodlak znovu zaútočil, už měli hůlky v ruce všichni. Pálili na vlkodlaka kouzla jedno za druhým, ale on byl překvapivě mrštný.
     Vlkodlak už každého několikrát podrápal, ale naštěstí žádné zranění nebylo nijak vážné. Robert už byl vyčerpaný, celý polámaný a dal by všechno za to, aby teď mohl ležet ve své vyhřáté posteli a pokojně spát.
     Jenže osud chtěl něco jiného a proto teď stál celý zakrvácený po boku tří spolužáků a čelil rozzuřenému vlkodlakovi.
     Lily se podařilo doběhnout ke dveřím, rychle je otevřela a zavolala na ostatní. Ti rychle vyběhli ven a přitom se ohlíželi a stále pálili omračující kouzla na toho vlkodlaka, i když při běhu měli stejně malou šanci, že se strefí.
     Když už se všichni tři chlapci dostali ven, Lily za nimi zabouchla dveře a pro jistotu ještě zabezpečila kouzlem.
     Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek. Jak to, že se tam najednou ocitl vlkodlak?
Musel se tam nejspíš dostat stejnou chodbou jako oni a to znamená, že z bradavických pozemků. Ale jak se dostal na ně? Co když je někdo z učitelů v Bradavicích vlkodlak? To ne. To přeci nejde. Nejde? Ale jak to potom vysvětlí tuhle událost? Kdyby tam byla sama, tak už je dávno mrtvá, nebo přinejmenším by na světě přibyla další vlkodlačice, protože se přeci říká, že kousnutí do vlkodlaka tě v něj taky změní. Brr. Radši na to nemyslet.
     "Co teď hodláme dělat?" vytrhl jí z úvah Sirius.
     Lily se rozhlédla kolem. Všichni čtyři stáli poblíž cesty do Prasinek a přerývaně oddechovali. Jak si je tak prohlížela, viděla na nich víc krve než zdravé kůže. Za nimi se tyčili vysoké tmavé jedle a když po nich pohledem až na vrcholky, spatřila černou oblohu a na ní svítil úplněk.

OZNÁMENÍ

2. dubna 2010 v 10:46 | Lily |  Oznámení

Tak lidičky, zase se musíme na týden rozloučit. Odjíždím na týden mimo Evropu, ale jen co se vrátím, dám sem další kapitolky slibuju. ;-)

Tak se zatím mějte

Vaše Lily


32. Kapitola

1. dubna 2010 v 20:02 | Rose |  Pobertovské Bradavice
V Chroptící chýši

     "No to je teda příšerný," zapištěla ironickým hlasem Lily.
     "Náhodou jo," nedal se Sirius. "Na to rande s Lucy jsem se těšil už-" najednou se zarazil.
     "Co je?" houkl Robert.
     "Ale nic. Jen že to rande s Lucy mám až za týden. Teď jsem si uvědomil, že dneska jsem měl jít na rande s Kate z Havraspáru. Ale to mi až tak nevadí. Je sice hezká, ale ten její uječený hlas a..."
    "Dobrý, nemusíš nám tady vypravovat o svých holkách, podrobnosti o nich opravdu nepotřebujeme vědět, Balcku," skočila mu do řeči dnes už nejmíň potřetí Lily.
    "Tak jo. Co budeme teď dělat?" zeptal se Will nevrle.
    "No mě je to celkem jedno," pokrčila rameny Lily.
    "Já bych se teda porozhlédnul po Prasinkách, když už jsme tady," nadhodil návrh Sirius a odvážně vyrazil ke dveřím chýše. "Ale víte co, Lucy je moc..."
    "Hm. Já nevím. Nebylo by lepší jít zase zpátky," nejistě se ošil Robert.
    "Pche! Snad by ses zase nebál, Weasly," odfrkl si Will.
    "Máš ty snad lepší nápad?" zeptal se Robert naštvaně.
    "Jo, ale radši ti ho nebudu říkat, jinak by ses asi v životě už pořádně nevyspal!"
    "Tak se nehádejte! Je to zbytečný," zarazila je Lily a mrkla na Siriuse, aby jí nějak podpořil, jenže Sirius pořád mumlal něco v tom smyslu, že je přece strašně těžké si zapamatovat, s kým má dnes večer rande, když se najednou ocitne v podzemní chodbě, která ústí do Chroptící chýše a začíná u Vrby mlátičky, a že by si to přec nezapamatoval při takových to okolností nikdo.
     "Lily si povzdechla. To s nimi bude ještě těžké.
   
"Tak co teda uděláme?" zeptal se Will.
     "Já bych šel do hradu," nedal se Robert a Will se na něj vražedně zadíval.
     "Já bych šel ven, porozhlédnout se po Prasinkách, ale jestli se tak strašně bojíš, tak si klidně běž do Bradavic sám," odporoval mu.
    Schyluje se k další hádce, pomyslela si Lily a rychle řekla: "No já si myslím, že bychom měli hlasovat."
    "Klidně. Ale jenom abyste si nemysleli, že já nevím, s kým chodím. Samozřejmě s Kate bych měl mít dnes rande, ale Gita je taky moc pěkná. Minulý týden jsem měl Susan, ale ta mě omrzela, pořád ty její pochvalný řečí a tak. Ale ne že by nebyla chytrá, to se zase musí nechat. Jenže ještě je celkem pěkná Fia, ta co mi poslala tu největší čokoládu, jakou jsem kdy viděl. Ano, ta má smysl pro humor, jdu s ní pozítří na rande, ale na druhou stranu..."
     "Ušetři nás tvých úvah o dívkách, buď tak laskav!" křikla Lily, a když Sirius nepřestával, zavolala.
     "Kdo hlasuje pro to, aby se šlo do Prasinek? Will... a ještě někdo? Výborně, Black se konečně probral. Takže ty taky? Dobře. Takže výsledný počet je dva.
     A kdo hlasuje pro to, aby se šlo hned zpátky? Robert. Jasně. Jeden. A já se zdržuji hlasování. Má ještě někdo nějaký jiný návrh? Nemá? Super.
     Jde se do Prasinek! Je mi líto, Roberte."
     Otočili se a vydali se ke dveřím. Robert šel jako poslední. Najednou se mu zježili vlasy. Za sebou uslyšel tiché škrábání drápů a pak uslyšel varovné zavrčení. A rozhodně neznělo jako lidské.