Pravda se skrývá ve snech...

Květen 2010

Básnička - Bradavice

31. května 2010 v 17:17 | Lily A Rose |  Básničky HP
Tak jsme se včera vrátila z chalupy, kde jsme byla s Lily. (Supeeer.) A napsali sjem tam pár jednorázovek a taky dvě básně a ty sem teď tenhle týden budeme postupně přidávát. Na všech jsme se podíleli obě dvě a předem radši upozorńuju, že jsou to často totální blbosti. Aspoň se nasmějete. :D

První - Bradavice - je o tom, jakou má Červíček lásku a co se stane, když má Black neštovice. Modrý psala Lily a zelený jsem spala já - Rose. Doufám, že se zasmějete. Tak tady jí máte:


Byly, nebyly jedny Bradavice
a v nich se střídali davy kouzelníků,
chytil, nechytil tam Black neštovice
a teď by se hodilo pár vykřičníků!!!

James Potter je dostal taky
a somozřejmě i hodně z jejich fanynek
i McGonagallová jich měla mraky
a vysypalo se na ní asi sto ramínek.

Vyhrabal jí Červíček,
ramínka jíz okna vyhodil,
ten tlusťoučký chlapíček,
a pak McGonagallku políbil.

V tom tam přišel Brumbál
a nabídl jim, aby si připili na tu šťastnou lásku
a přitom se přiopile usmíval
a pochválil Červíčkovi, jakou má pěknou krásku.

McGonagallová omdlela,
v tom se tam vrhli Potter a Black,
chytli ji dřív než upadla
a Červíček si z toho klek.

Pak tam přišli Siriovi fanynky,
celé puntíkaté od neštovic
a řekli, že asi budou maminky,
ale nakonec nebylo z toho všeho nic.


Téma týdne

28. května 2010 v 18:58 | Lily
K napssání tohoto článku mě přimělo toto. Proto autorovi onoho článku naprosto přiznávám veškerou inspiraci, či vůbec myšlenku, že taky napíšu článek na téma týdne.
Nejsem si jistá, jestli souhlasím s tvrzením většny blogerů o tom, že drogy jsou špatné. Jistě marihuana a heroin jsou zlé, to bez diskuze, ale rozhodně to nejsou jediné drogy! Proto zde zcela otevřeně přiznávám, že jsem závislá!!! Na čem, ptáte se? Na čokoládě a na čtení. Ano, jsem. Nedokážu si ani představit, že bych delší dobu nepozřela ani kousílílínek čokolády v jakékoli podobě, či nepřečetla ani stránku. A proto říkám, ne všechny drogy považuji za špatné....

ZP - 3.kapitola

28. května 2010 v 15:37 | Rose |  Ztracené přátelství


Kapitola 3.

     Jednou večer se Renn procházela po Krásnohůlkách a vychutnávala si ten svěží vzduch a pocit, že za dva týdny jí už končí škola a ona se bude vracet domů na prázdniny.
     Nechala si plynout myšlenky v hlavě a přemýšlela o tom, jak navštíví Veroniku v nemocnici, jak pojede s rodiči na dovolenou do Normandie, jak bude moct trávit čas s jejím mudlovským kamarádem z ulice.
     Lucilla odjede na celé prázdniny k nějakým známým do Holandska, ale Pheobe jí pozvala k ní domů asi tak na sedm dní. Byla tomu ráda, Pheobe měla z jejích dvou spolužaček raději a byla s ní legrace.
     Renn pozvala Davida, aby s ní a jejími rodiči jel na dovolenou, ale on odmítl s tím, že prázdniny tráví s rodiči a mladší sestřičkou u babičky a dědy. Vůbec asi týden po jejích narozeninách se s Renn začal stále méně stýkat, pořád ubývali jejich společné procházky, už si za ní nechodil popovídat a často když ho hledala, nebyl k nalezení. Renn z toho byla smutná, ale nemohla nic dělat. Vycítila, že nad jejich vztahem visí nějaký temný stín, už si s ním nerozuměla tak jako dřív a přestával jí chápat.
     Šla stále dál chodbou a tak byla zabraná do myšlenek, že málem vrazila do Karen.
     "Co ty tady děláš?" zasyčela naštvaně Renn a znechuceně si tuto celebritu školy prohlédla.
     Měla jako vždy hluboký výstřih, triko bylo skoro průhledné, velmi přiléhavé a končilo jí někde u pupíku, mini sukýnku a rozhalený hábit, který jí spadával z ramenou. Na hubených nožkách měla střevíčky na vysokém podpatku, vlasy sčesané do vysokého drdolu, zmalovaný obličej, který by jinak mohl patřit mezi ty nejhezčí, a nesla se pyšně jako páv.
     Přejela pohrdavým pohledem Renniny rozcuchané černé vlasy narychlo spletené do copu, bledý umolousaný obličej, roztržený hábit, z něhož vykukovali lehké tříčtvrťáky a obyčejné, zablácené sandály, protože už byl konec června.
     Renn tuhle nánu nesnášela. Střídala kluky jako na běžícím páse, byla strašně oblíbená, nebyla ani nijak zvlášť krásná, ráda se předváděla a nosila dost vyzývavé oblečení. Krásně zpívala, ale to na ní bylo tak jediný pozitivní. Jinak byla hloupá, řešila jen jak nejlépe vypadat a milovala růžovou a černou.
     "Co bych tady měla dělat? Jdu na rande s jedním klukem," odfrkla si uraženě.
     "Divím se, že tě vůbec někdo chce," ušklíbla se Renn a snažila se nedýchat, protože jinak by se snad udusila tím jejím přesladkým parfémem.
     "No to bys tedy byla překvapená, kdybys jen věděla, kolik lidí o mě má zájem! A hlavně kdybys věděla, s kým mám dnes to rande," usmála se škodolibě Karen.
     "No hořím nedočkavostí se to dozvědět," ironicky poznamenala Renn, obešla jí a zamířila do jiné části školy, jen pryč od ní.

     Příští den byla neděle, den, kdy se jí začal hroutit život, a ona dostala tu nejhorší zprávu v jejím životě. Zprávu, s kterou se až do smrti nemohla smířit. Zprávu, která změnila její já.
     Ráno si klidně sedla k snídani, rozhlédla se po síni, všechno vypadalo celkem normálně, jen stařičký ředitel vypadal poněkud znepokojeně, ale to on poslední měsíce vypadal dost často, a sova jí přinesla Průvodce životy, kouzelnické noviny. Znuděně jimi listovala a jako obvykle byli plné Voldemorta
a domněnek o jeho plánech a jeho vraždách. Renn se otřásla. Umíralo teď denně tolik lidí po celém světě a za všechno mohl jenom ten, jehož jméno nesmíme vyslovit. Kdy to konečně skončí, jestli vůbec někdy?
     A tak listovala dál a na jedné stránce si všimla nenápadného malého článku, napsaného drobným písmem, ale s hrůzostrašným titulkem. Ani nevěděla proč, ale prostě se do něj začetla.
     Nadpis hlásal: Smrtijedi vraždí stále více rodin
     V článku psali, jak teď vy-víte-kdo, stále nabývá na síle a že se mstí každému, kdo mu nějak zkřížil život. Renn přitom zatajila dech. Dále četla, že Smrtijedi jsou teď i ve Francii a že včera večer zavraždili dva britské manžele, kteří se před nimi chtěli schovat ve Francii, ale Smrtijedi si je přesto našli. Černovláska na to vykulila své fialové oči a v krku jí nepříjemně vyschlo. Odhrnula si pramen vlasů z obličeje, odsunula snídani a rychle četla dál.
     Mají také šestnáctiletou dceru, která studuje k Krásnohůlkách a za dva týdny k nim měla přijet na prázdniny. Proto zesnulí manželé Lues a Saskie Elimovi...
     Renn se zastavilo srdce a omdlela. Těsně předtím jí v hlavě zazněla v hlavě krutá, ledová, ale pravdivá myšlenka.
     Její rodiče jsou mrtví.



(PS.: A o víkendu nic nečekejte, jedu k Lily na chalupu. :) A příští týden asi spíš nějaký kratší věci, vzhledem k tomu, že píšem asi dvě čtvrtletky, test z fyziky, češtiny a do dalšího pondělí musíme stihnout četnářáky. )

Jednorázová povídka - Avada kedavra

27. května 2010 v 17:20 | Rose |  Jednorázovky
Tak jsem tu sesmolila zase jednu jednorázovku. Je sice příšerně krátká a vymyslela jsme jí za pět minut, takže nic moc, ale aspoň něco. Prostě jen takový chvilkový nápad, v celku o ničem, jen prostě taková krátká smutná blbost.

Je to tak někdy v době... no ani nevim, asi tak když je Harry v šestým ročníku? Ale to je jedno, prostě si to přečtěte! :D



     Jedenáctiletý Florian se ráno strhnutím probudil a hned věděl, že dnešek mu nepřinese nic pěkného. Měl takové tušení, že se něco stane, ale nedokázal vysvětlit co.

     Venku pršelo a jemu se vůbec nechtělo do toho lijáku, ale bylo úterý a tak si navlíkl bundu a vyrazil.
     Cestou do školy si všiml, že na zemi leží nějaké staré, navlhlé noviny. Chtěl je zvednout a hodit do koše, ale když už je tam skoro hodil, najendou se zarazil. Jeden z promočených obrázků na nich se pohnul. Mával z něho na něj nějaký vysoký muž v klobouku s dlouhými brýlemi a stříbrnými vlasya  vousy. To přeci není možné! Začetl se do těch novin, ale čím dál četl, tím víc kulil oči. Ministerstvo kouzel vydalo prohlášení, že.... Do Azkabanu zavřeli dalšího muže Ewrda Mirla, kterého budou střežit dva mozkomorové... Za měsíc se koná turnaj mezi famfrpálovým týmem z Bulharska a... Cože? Co je to za noviny! Vždyť jim vůbec nerozumím! Ministerstvo kouzel, to je nějaký vtip! Hýbající obrázky, já snad sním! honili se Florianovi hlavou překvapené myšlenky.
      Vzhlédl od novin a uviděl, jak se na něj z druhé strany ulice upřeně dívá nějaký holka, tak v jeho věku. Měla dlouhé hnědé vlasy a v ruce držela nějakou myšku. Na první pohled na ní něbylo nic zvláštního, ale když si jí prohlédl pořádněji, zjistil, že jí z kapsy trčí nějaký klacík a kolem krku má pověšený přívěšek s nějakými podívnými znaky, které se pořád měnili! Jaký člověk by nosil v kapce klacek? pomyslel si. A kdo kdy viděl měnící se přívěšek?
      Najendou se ta dívka zahleděla na noviny, které stále ještě držel v ruce a zděšeně vyvalila oči. Raději je rychle hodil do toho koše a rozeběhl se ke škole. Ale v zádech stále cítíl ten pronikavý pohled dívky.
     
     Když šel odpoledne domů, řekl si, že to vezme zkratkou přes park, kam měl jindy zakázané chodit, ale dneska se mu v tom stále trvajícím dešti nechtělo chodit daleko a tak nedbal na podvný pocit v žaludku a vydal se tam.
     Najendou se zarazil. Zpoza stromu slyšel tajemn hlasy, které zuřivě šeptali. Zastavil se  a poslouchal. Slyšel několik slov jako: zabil, Harry Potter, ty-víš-kdo, no to teda, Bello!, katasrofa a mudlové. Co to má znamenat? Harry Pottter... To jméno už jsem viděl v těch novinách! vzpomněl si najendou.
      Sice se bál, ale přemohla ho zvědavost. Nakoukl za strom. Uviděl tam nějakou ženskou oblečenou v černém plášti a nějakého muže, který měl přes hlavu kápi, jenže ta mu v jendom poryvu větve spadla a on uviděl bledý obličej a skoro bílé vlasy toho přísně vypadajícího muže.
      "Ehem.., dobrý den, já jen..." vysoukal se sebe.
      "Ty nás tady špehuješ?" vykřikl tozčílený muž.
      "Ne, já... p-pardon. Už nikdy... teda... už nikdy to neudělám," koktal vyděšeně Florian.
      "To teda neuděláš!" vřískla vysokým hlasem ta ženská.
      Pak si sáhla do kapsy a vytáhla z něj podobný klacík, jako měla ta dívka.
      "Bellatrix, myslíš, že...vždyť to je nejspíš jen ěnjaký mudla..." začal nejistě ten muž.
      "Ano, myslím, Luciusi!" řekla pevně. Pak namířila tím klackem na zkoprnělého Floriana, který nebyl ani z to se pohnout.
      Poslední slovo, které kdy ve svém životě uslyšel, bylo Bellatrixinino tiché, ostré zašeptání, z kterého tuhla krev v žilách. 
      "Avada kedavra!"

3.Kapitola

26. května 2010 v 22:58 | Lily
Tak, rozhodla jsem se, že půjdu trochu do sebe a tak už po 1 dni přidávám další kapitolku, je krátká a tak trochu o ničem, ale v kontextu bude důležitá...

3.Kapitola
"Sue!!! Vstávej!!!" volala to ráno už po několikáté Lily, ale se Sue to ani nehlo.
"Jé, ahoj Kristiane a já myslela, že kluci do holčičích ložnic nemůžou…! Skusila to znova Lily. Tentokrát to zabralo.
"COŽE? OKAMŽITĚ VYPADNI SELLE NEBO- kde je?" Sue marně pátrala po pokoji a hledala svého ne příliš oblíbeného spolužáka, ale marně. Když si ovšem všimla smějící se Lily okamžitě jí to došlo.

"Ty mrcho jedna!" rozkřičela se Sue a hnala Lily až do společensky, tam by ji asi brzo dohonila, ale někdo ji chytil za ruku, když se podívala kdo obličej se zkřivil v prapodivné grimase. Nedívala se do obličeje nikoho jiného než Kristiana Sella. Sue Sella nesnášela tolik jako Lily nesnášela Pottera, s tím rozdílem, že Sell Sue
nesnášel taky.
"Copak Sue? Slyšel jsem jak si mě volala? Snad jsem ti nechyběl?"
"To mi víc chyběl Filch než ty!" zavřískla Sue a vytrahla se z jeho sevření. Otočila se k celé společenské místnosti zády a se zdviženou bradou vpochodovala zpátky do ložnic Lily šla mlčky za ní.
            "Pane bože Lily? Co to máš na sobě?! Vždyť vypadáš jako … šlapka!"
"Vážně? Ani jsem nevěděla, že se mi to tak povede." Odpověděla s úsměvem Lily. Sue na ní nejdřív nevěřícně koukala, ale pak jí to došlo.
"A tohle všechno děláš jenom kvůli Potterovi?! Stojí ti vůbec za to?"
"Potter ne, ale to že mi už konečně dá pokoj jo!" odpověděla s lišáckým úsměvem Lily.
" A teď má drahá Sue, už můžeme jít na snídani" Sue si povzdechla, ale řekla si, že Lily je její kamarádka a tak jí bude respektovat. To ale netušila, jak na jejich příchod na snídani zareagují jejich spolužáci…
            Když vešli do velké síně hlavy všech co byly na snídani se na ně otočili, teda spíš na Lily. Byla zmalovaná škoda psát, a její oblečení alespoň trochu překrýval školní hábit. Od všech 4 kolejních stolů se ozval tichý pískot, to když si kluci uvědomili, že ta holka co je takhle hmm…podbízivě oblečená je Evandová.
Ta šprtkaprimuskaholkaconesnášíPotteraaBlackovifanynky Lily Evansová!!!
Když si Lily všimla jejich pohledů ne všechny se sladce usmála a na celou velkou síň zařvala: "Zdarec Lidi!!!"
Teď už se na ní dívala ÚPLNĚ celá Velká síň a protože se Lily znova nadechovala k pozdravu, Sue jí chytila za ruku a dotáhla k nebelvírskému stolu a začala jí nandávat na talíř to, co jí zrovna přišlo pod ruku. Mezitím se Lily nenápadně zaptala: "Vysvětli mi, proč si to udělala, stejně tu není nikdo z Pobertů."
Lily se toho dne už po několikáté sladce usmála a prohlásila: "To si tak rozespalá, že zapomínáš i na tak důležité věci jako je Bradavická šeptanda?!"

ZP - 2. kapča

26. května 2010 v 22:44 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 2.

     Za pár týdnů měla Renn narozeniny a uspořádala proto párty v místnosti 5. ročníku, kam se z něho dostavili skoro všichni, takže téměř padesát žáků. Slavili až do půlnoci, Renn si zatancovala s Davidem a pak i s nějakými dalšími studenty, blbla s Pheobe, smála se vtipům a prostě si to užila. Když už se všichni studenti odebrali pomalu do svých ložnic, zůstala v místnosti jen Renn s Davidem.
     Všude kolem se váleli pytlíčky od sušenek, láhve máslového ležáku a častokrát i něčeho tvrdšího, obaly od tyčinek a všemožných žertíku či křupajících kuliček a uprostřed té spouště stála Renn a držela kolem ramenou Davida. Dlouhou dobu se na sebe dívali a četli si v očích. Věděli o sobě hodně, přesto však spousty věcí Renn Davidovi neřekla.
     Teď v jeho hlubokých oříškových očích viděla pochopení, něhu a lásku.
Mohla by se do těch krásných očí dívat snad celé dny.
     A on se zase se zalíbením díval do těch Renniných zářivých očí. Do fialových očí. Takové je měla už od narození a nikdo nevěděl, proč má tuhle neobvyklou barvu zrovna ona. Měla temně černé vlasy a bledý obličej a tak ty fialkové oči uprostřed obličeje zářily jako drahokamy. Zračila se v nich jemnost a láska, jenže David také poznal, že je v nich nějaké tajemství. Dalo se z nich vyčíst, že zažila už hodně zklamání, hodně trápení.
     A tak na sebe upřeně koukali a Renn si připadala jako v pohádce. Jako by teď byla její kouzelná chvilka, stvořená jen pro ně dva. Pomalu se k sobě přiblížili a políbili.
     Byl to tak krásný pocit... Už se spolu líbili vícekrát, ale tenhle polibek v sobě měl nějaké kouzlo, nějaké skryté tajemství. Renn si připadala šťastná tak, jako ještě nikdy v životě. Ale to ještě nevěděla, že je to jejich poslední polibek.

     Další den přinesla sova šťastné Renn dopis. Od rodičů dostala přání a několik dárečků už včera, babička už jí taky poslala nějaké ty sladkosti, peníze a tričko od tety a strýce přáníčka už taky dorazili, kdo by to tedy jen mohl být?
     No jasně, Verča!

Čau Renn, tak co, jak jde život? Mně se vede super. Už mě přestává tak bolet hlava a rameno se mi konečně zdá, že se začíná hojit. Ale kvůli sobě přece nepíšu, píšu Ti kvůli tomu, že Ti chci popřát všechno nejlepší k Tvým 16. narozkám. Takže přeju Ti, ať se Ti s Davidem daří, ať máš hodně kamarádů a ať postoupíš z NKÚ. Ať máš hodně štěstí a ať si stále veselá a šťastná. No a spousty dalších věcí, bla, bla, bla. :D Prostě Ti jen chci říct, že jsi úžasná kamarádka a přestože jsi v Paříži jen v létě a o Vánocích a proto se mockrát do roka nevidíme, je úplně úžasné si s tebou dopisovat a vždycky mi tím Tvým dopisem zvedneš strašně náladu! Jsi prostě úžasná a díky Tobě jsem si užila spousty legrace a zažila hodně krásných zážitků a jen Ty jsi mě ochránila před tou pitomou zrádkyní Sofií. Jen Tvoje dopisy mě teď ještě drží.
Takže se měj, vzpomínám na Tebe.......................................................................................Veronika

     Moc jí to potěšilo. Ale zároveň jí to donutilo zamyslet se. Pitomá zrádkyně Sofie? A co když za to mohla ona? Ne, přece si pamatuje, jak se o Veru v prvním ročníku vůbec nezajímala, smála se s jinými holkami a s nimi se vůbec nebavila. A nebylo to spíš tím, že se jí vyhýbaly ony? To určitě ne, zamítla to Renn rychle v duchu.
     Vždyť když se potom, co se po letních prázdninách do druhého ročníku nevrátila, protože se u ní zjistila ta hrozná nemoc, způsobená kousnutím do ramene nějakým kouzelným hadem, ani jí nenapsala. I když co by udělala Veronika, kdyby jí přece jen byla napsala? Jen by se jí vysmála nebo si řekla, že teď už se to snaží urovnat, ale rozhodně by o ní nezměnila názor. Kdyby tam jednoho dne nepřišla na pískoviště, byli by z nich až dodnes kamarádky? Vždyť ona se mezi ně vlastně vmotala, to ona to způsobila. Děvčata se už urovnávala, když ona je proti sobě dalo by se říct i poštvala. Proč to udělala?
     Ale zase pak si vzpomněla, jak slyšela v parku, jak se Sofie baví s jednou holkou a zaslechla něco jako "ta blbá Veronika, já ji tak nesnáším," takže musí mít pravdu, že ta zrzavá holka je příšerná a že se v ní ani v nejmenším nespletla, když řekla Verče, že jí jen využívá. Ano, určitě to tak bylo. Vždyť ani s ní se nikdy nebavila, urážela jí a vrhala na ní nenávistný pohledy.
      Ale Renn si taky dobře pamatovala z druhého, třetího i čtvrtého ročníku na ty cestičky od slz na její bledé tváři, na ty zarudlé oči, na smutné, beznadějné výrazy a kruhy pod očima. To, jak nikdy neměla opravdovou kamarádku a vždy ji viděla jen se někde krčit v koutku. Sofie byla vždy nevýrazná, neupoutávala na sebe pozornost, jako tichá šedivá myška v koutku. Ale na začátku pátého ročníku se skamarádila s Ráchel a od té doby si jí Sofie začala nevšímat a jí to vyhovovalo, protože už se aspoň nemusel pořád dívat do těch rozzlobených očí.
     Teď si o Sofii myslela, že sice zradila před lety její nejlepší kamarádku Veroniku, že kdyby nezasáhla, tak by jí jen využívala, ale že se z ní stala za tu dobu celkem dobrá holka.
     Najednou jí zpět do reality vrátil veselý hlas.
     "Héj, Renn, za chvilku nám začínají dějiny!" křikla na ní Pheobe, která se přiřítila v těsném závěsu za Lucillou.
     "Jo, už jdu," zavolala Renn a vyřítila se za kamarádkami na chodbu. Tam letěli do učebny dějin čar a kouzel.
     Když tam trojice dorazila, rychle se posadila do lavice, ani ne za vteřinu už přišel profesor Ledyn a začal s jeho nudným výkladem.
     Renn si jako obvykle položila ruce na lavici, složila do nich hlavu a už byla milióny kilometrů odsud. Tedy aspoň myšlenkami.

Kapitolové povídky

25. května 2010 v 18:47 | Lily a Rose |  Kapitolovky



Info: Co prožívají Poberti a Lily ve 3.ročníku školy čar a kouzel v Bradavicích? Může se z nového a nečekaného přátelství stát něco víc? A můžou se i v tuhle dobu dít v Bradavicích tajemné věci?
Postavy: Poberti, Lily Evansová, Robert Weasley, Mia Majonová....
Doba: 3.ročník Pobertů
Žánr:Trochu tajemna a romantiku se špetkou humoru...
Stav: dokončená
Autor: Rose











Info: Co se děje generaci po Harrym Potterovi, jak si užívají jeho děti v Bradavicích, v době kdy kouzelnickému světu už nehrozí nebezpečí jménem lord Voldemord. Co se stane když spolu budou Potter a Malfoy v jedné koleji?
Postavy: Severus a james Potterovi, Rose Weasleyová, Scorpius Malfoy...
Doba: generace po Harrym Potterovi
Žánr: Nevím, asi od všeho něco
Stav: pozastavená
Autor: Lily








Info: Šestnáctiletá dívka Renn se před osmi roky přesťehovala do Franice a tam chodí do Krásnohůlek. Je velký snílek a pořád je mimo. Ale ne dost na to, aby nebyla smutná ze ztráty svých rodičů a dalších hrozných událostí, které se jí přihodí. A taky nikdy nezapomene, jak ublížila malé rudovlásce, jednou dávno, na jednom dávném místě. Pořád si namlouvá, že Sofie byla opravdu hnusná, že opravdu její kamarádku využívala a že se jí oprvadu za zády smála, až tomu sama uvěří. Jenže kdo je tady ten "hnusný"?
Postavy: Renn, Sofie, Veronika, Calvin, David a další.
Doba: jiné období -první kapitola začíná třičtvrtě roku po narození HP
Žánr: napětí, bude to asi trochu smutný a taky malinko romantiky...
Stav:dokončená
Autor: Rose







Info: Lily už nebaví ty věčné hádky s Potterem, a tak se rozhodne, že se trochu změní. Začne se chovat, no zvláštně. Užívá si večírky, líbá se s každým na potkání, ale rozhodne se hrát famfrpál. Lily ale není jediná, pro kterou tenhle rok bude přelomový. Její nejlepší kamarádka Sue, není ke všem tak otevřená, jak by od ní všichni čekali. A co, když se do všeho přimotá ta pitomá láska?
Postavy: Poberti, Lily Evansová, Sue Davisová(AUTP.), Kristian Sell (AUTP.), jinak ještě pár dalších žáků a učitelů Bradavic
Doba: Poberti 7. ročník

Žánr: Tak od všeho trochu - asi trochu romantiky, pokusím se i o humor...
Stav: nedokončená
Autor: Lily



Originální tvorba:



Info: Lidé připluli do země Lardael, kde žili lidé i elfové spolu v míru. Jenže zlý král rozpoutal bitvu, obsdil novou zemi a lidi buď pozabíjel nebo si je podmanil. Elfů taky hodně zemřelo a ti zbylí se ukryli v Zelených lesích.
Král však zajme mladého Niera s jeho společnicí Anewou a chce je vyslýchat, aby prozradili jejich největší tajemství, které by znamenalo zánik všech elfů...
Hlav. postavy: Nier, Anewa, Sára
Žánr: fantasy
Stav: pozastavená
Autor: Rose


Info: Lily, mladá dívka, náhle onemocní a často ztácí vědomí. Pokaždé, když se tak stane, se ale ocitne někde úplně jinde. Ve světě, který je uprostřed války, a kde se věří ve vyplnění dávných proroctví.
Podaří se Lily přesvědčit ostatní a hlavně samu sebe, že je tím, kterého poslal osud? A je Illnárie skutečný svět, nebo jen halucinace, vyvolaná v její mysli?
Hlav. postavy: Lily, Christian, Ethan, Lorelai
Žánr: fantasy
Stav: dokončená
Autor: Lily

2. Kapitola

25. května 2010 v 18:01 | Lily
Ano, já vím sem ten nenezodpovědnější povídkář na celém světě. Už sem tu pěkně dlouho nebyla a nebýt mé zlaté Rose, náš blog by upadl v zapomění. Ale stěhovala jsem se a pak byly trochu problémy s počítačem a internetem... ale stejně se všem moc omlouvám!

2.Kapitola

"Tak co Reme, která je ta šťastná?" zeptal se Sirius, jen co Remus vešel do kupé. Remus chvíli nechápal, na co se ho Sirius ptal, ale pak mu to došlo.
"Nová primuska je Lily." Odpověděl klidně. Jenže to měl možná zamluvit, protože jen co to uslyšel James, nejdřív spadnul ze sedačky, potom ale okamžitě vyskočil, a vykřikoval, že jí musí pogratulovat, a jak se hrnul ke dveřím, přerazil se o Siriusův kufr a zase spadnul. Když ho viděl Sirius, dostal tak velkej záchvat smíchu, že se skácel ze sedadla a spadnul přímo na Jamese, ten zařval, a to vzbudilo Petra, kterej se tak lek, že málem vyletěl z kůže. Vyskočil a hnal se ke dveřím kupé, ale taky mu to nevyšlo a skončil na Siriusovi. Remus řekl, že nebude kazit zábavu a se smíchem skočil na kluky. James se Siriusem začaly dost hlasitě klít a chtěli se vymotat, jenže vlak zrovna přejížděl v nějakém prazvláštním území a cukal sebou ze, stany na stranu. Jejich křik a smích přivolal Lily.
"Co je to tady za pařbu, můžu se připo-oh to jste vy. Tak nic." A šla pryč. Kluci se přestali smát a zírali na místo, kde ještě před chvílí stála Evansová.
"Evansová nikdy nepařila!!!" zařval Sirius. V tom se ve dveřích znovu objevila Lily "časy se mění Sirie a mimochodem, ten účes ti sluší." Řekla a koketně na něj mrkla. Klukům došla na hodně dlouhou dobu řeč. Což asi bylo dobře protože jinak by byl Sirius pohřben pod Jamesovými nadávkami, že mu balí JEHO Lily…
            Když přijeli do Prasinek, řeč už jim nechyběla a komentovali, co se dalo. Stihli už Srabuse hodit do bahna a zrovna když si Sirius domlouval rande se Sofií, Evansová jim znova vyrazila dech. Překonala Siriusův rekord nejrychleji navázané známosti a muckala se s Markem ze 7.ročníku z Mzimoru, kterého poznala asi před 2 minutami. Když si všimla, že na ní všichni zírají, odtrhla se od něj, na všechny se usmála a nastoupila k Sue do kočáru. Mark se přihlouple usmíval, asi jako 5ti leté děcko, co konečně dostalo svou oblíbenou zmrzlinu. Lily se na něj na rozloučenou sladce usmála, ale to už kočár ujížděl do Bradavic.
            Zařazování do kolejí proběhlo jako obvykle, moudrý klobouk zpíval o tom, že by koleje měli držet při sobě, což se ovšem asi moc nepovede, protože většina studentů byla zařazena do Nebelvíru nebo Zmijozelu. Nejspíš je to tím, v jaké době žijí, Voldemort nabívá na moci a lidé už ho mají za vážnou hrozbu. Lidé se čím dál víc bojí a jsou čím dál tím víc opatrní i Bradavice přijali jistá bezpečnostní opatření jak jim na úvod řekl Brumbál.
"Jen doufám, že nezakážou výlety do Prasinek." Řekl James Siriovi.
"I kdyby brácho, o ohnivou whisku nepřídem." a spiklenecky na něj mrknul.
Lily by to určitě přišlo divné jenže v tuhle chvílí se zabívala jiným klukem…
Když si jí všiml James zaťal ruce v pěst zvedl se od stolu a byze slova odešel do ložnice, dokonce Lil zapomněl pozvat na rande, což ji příjemně překvapilo, její plán začal vycházet…

ZP - 1. kapitola

24. května 2010 v 21:55 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 1.

    "Vezměte si do ruky pera a můžete začít psát," ozval se přísný hlas paní profesorky Mýtové a Renn se sklonila nad papírem.
     "První otázka: popiš, co je to zvěromág, kolik jich na světě je a jak se mohou přeměňovat," bručela si pro sebe znuděně.
     Hlava jí bolela a necítila se dnes ve své kůži. Už je to poslední zkouška, to musíš vydržet, říkala si v duchu a snažila se nebloudit myšlenkami do jiných koutků mysli a přinutila se soustředit na písemnou zkoušku z přeměňování. Takže zvěromágové jsou lidi, kteří se dokážou přeměnit na určité zvíře... Ještě že po tomhle už budu konec všem těm otravným zkouškám a učení a jenom učení a ona si konečně bude moct začít užívat léta. No jo, zítra, 2. května, to bude zrovna osm let od toho, co se s rodiči přestěhovala do Francie. Předtím žila osm let v Londýně, jenže její rodiče se bouřili proti Voldemortovi a proto museli z Anglie před Smrtijedy utéct až sem. Jaké by to bylo, kdyby pořád bydlela v Británii? Chodila by nejspíš do Bradavic, v životě by nepoznala Veroniku, ale nikdy by taky nepotkala Sofii. Možná by bylo lepší, kdyby ani jednu z nich nikdy neviděla. Nepřetrhala by jejich přátelství, Sofie by mohla být šťastnější a Verča by teď nemusela už čtvrtým rokem ležet v nemocnici. Měla by úplně jiné přátele, úplně jiný domov, úplně jiný život. Bylo by to tam lepší? Ale co kdyby její rodiče Voldemort opravdu zabil? Ne, ne, zase se nechala unést myšlenkami! Teď musí myslet na zvěromágy!

     A mám ty NKÚ konečně za sebou, pomyslela si s úlevou Renn a vypotácela se ven na školní pozemky. Lehla si pod vysoký buk a sledovala mezi jeho silnými větvemi modrou oblohu. Na nic nemyslela, v hlavě se jí jen odrážela ta jasná obloha a ona slastně přivřela oči.
     Když je znovu otevřela, viděla, jak k ní pospíchá David. Posadila se a zamávala na něho.
     "Ahoj Renn, tak jak se ti povedlo přeměňování?" volala na ni už zdálky, a když k ní konečně odešel, plácl sebou hned vedle ní a ona se k němu šťastně přitulila a opřela svojí hlavu o jeho rameno.
     "No celkem to ušlo. A jak to šlo tobě?"
     "Ani nevím. I když oproti písemné zkoušce z lektvarů to byla brnkačka."
     "Hlavně že už je těm NKÚ konec," vydechla nakonec Renn. Posledních několik týdnů pro ni bylo nanejvýš stresující. Kdyby aspoň nebyla takový snílek a dokázala, aby se jí myšlenky pokaždé nerozutekly někam jinam.
     Rozhlédla se po rozlehlých pozemcích. U rybníka brebentily její kamarádky, Pheobe a Lucillla, jenže ani neměla náladu se k nim nějak přidat. Sedět vedle Davida a nemuset se na nic soustředit jí vyhovovalo.
     Mezi skupinkou jehličnanů se zase smály dvě jiné dívky, Sofie s Ráchel. Dívala se, jak rusovlásce vlají vlasy ve větru, a směje se šťastným zvonivým smíchem. Byla za to ráda. Konečně přestalo na začátku tohoto ročníku to skoro tříroční období Sofiiných vyčítavých a naštvaných pohledů. Našla si novou kamarádku, která by jí pochopila a ona, nebo to si aspoň Renn myslela, se už na ní přestala tolik zlobit a pomalu zapomněla na Veroniku. Jenže v to Renn opravdu jen doufala.
     "Zítra bude sobota, tak máme volno, dáme si tedy někde sraz?" prolomil ticho David.
     "Jo jasně," přikývla nepřítomně Renn a dál zamyšleně seděla.
     David jí zamával rukou před obličejem, a když dívka nijak nereagovala, tak zavolala: "Rénn!"
     "Cože?" trhla sebou Renn a David zabručel něco jako "toulání ve světě fantasie," ale nahlas nic neříkal, jen zopakoval tu samou otázku.
     "Dobře, tak co například tady? A pak se můžeme třeba projít k lesu," navrhla Renn a David souhlasil. Pak už Renn vstala, letmo ho políbila na tvář, řekla, že si půjde odpočinout, i když bylo teprve osm večer a odešla do veliké budovy.
      Procházela krásnými zdobenými chodbami Krásnohůlek a znovu a znovu žasla nad jejich krásou. Když konečně došla do studentské místnosti, tak si sedla do jednoho pohodlného křesla. Přestože ve škole studovalo asi 350 studentů, obrovská místnost nebyla moc zalidněná. Většina studentů asi přebývala v místnostech určených pro jednotlivé ročníky.
     Zírala do krbu a přemýšlela, co by tak dělala. Po chvíli jí napadlo napsat dopis Veronice. Ano, té už nenapsala asi týden. Vzala tedy do ruky brk, chvíli zamyšleně seděla a pak se pustila do psaní.

Ahoj Verčo!

Jak se máš? Už jsi byla na té operaci?
Já se mám celkem dobře, teď to tu sice bylo poslední měsíc k nevydržení, pořád se řešilo jen NKÚ, NKÚ a NKÚ! Ale před půl hodinkou jsme konečně dopsala poslední ze zkoušek - přeměňování. Moc mi nešla, ale snad z ní projdu. Přinejhorším bych mohla dostat céčko.
Promiň, že jsem se tak dlouho neozvala, ale to víš, posledních sedm dní jsme měli ty zkoušky i klidně obden. Ale teď, když už je máme za sebou, to bude snad odpočinkovější a tak Ti budu psát víc. :-)
Taky se teď míň už scházím s Lucillou a Pheobe, no a víc času trávím s Davidem. Nějak mě prostě víc chápe, neumím to moc vysvětlit, ale je prostě takový podobnější jako my a rozumí mi, když se zase toulám někde v myšlenkách. To Lucilla vždycky jen říká něco jako "No jo, naše milá Renn je zase mimo." Nebo "Re, vyndej tu hlavu z oblak nebo ji tam jednou necháš nadobro!"
Divila by ses, Veru, že je přestanu vnímat a myslím na jiné věci, když stále častěji začnou probírat nějaké debility, jako jak sbalit nějakého kluka, jestli jí sluší tyhle šaty nebo se baví tím, že roznášejí nové drby?
To s tebou jsem na nic takového myslet nemusela, kéž by tě ten had nikdy nekousnul a já si s tebou mohla povídat o přírodě, o zvířatech, o nás...

Stále na Tebe vzpomínám,
Tvoje kámoška Renn :)



Dopište konec povídky!

20. května 2010 v 18:40 | Rose |  Jednorázovky
Tak je tu taková soutěž! :)
Prostě napíšu sem začátek jedné kratoulinké povídky a vy musítě do komentářů dopsat konec. Stačí jen pár řákdů, prostě několik vět, rozhodně ne nijak dlouhé, ani ta moje první část nebude nijak moc dlouhá.
No a pokud to někdo dokončí, tak budu moc ráda a dostane dyštak nějaký diplom nebo tak něco, ale o to tu myslím ani tak nejde, spíš abyste si to psaní užili. :D

Martina se překulila na posteli a pak pamalu rozlepila víčka a mžourala do světla, které pronikalo z pod záclony u okna. Zadívala se na hodinky a zjistila, že už je deset ráno. Jako každý jiný den o těchto letních prázdninách, které už byly skoro z poloviny pryč, ale to jí nevadilo, protože po nich konečně půjde zpět do sedmého ročníku Bradavic, do nromálních Bradavic, kde bude ředitelkou McGonagallová a bude to zase jako dřív, ještě napůl ve spánku vstala, prohrábla si rukou vlasy, vyčistila jen tak narychlo zuby a malátně odešla do kuchyně na snídani. Tam byla strašná zima a tak si ještě přes pyžamo přetáhla mikinu. Pak si namazala toast a uvařila si kafe. Za chvilku si sedla ke stolu, nasypala si cukr na toast, a když si to uvědomila, jen se sama sobě zašklebila a nechala to být, protože neměla sílu na to si dělat jiný. Pak si usrkla kafe, přitájla si k sobě noviny a jen tak zběžně přelétla nadpisy a obrázky. V duchu si pomyslela: "Proč všude cpou toho Pottera? Je sice super, že nás všechny zachárnil a já jsem mu strašně vděčná. Nevím, jestli bych těď nebát jeho vůbec ještě žila a kvůli Voldemortovi jsem dokonce ztratila tetu a strýce, ale vždyť poslední týdny je o něm snad půlka článků a nejméně ve dvou teřtinách se aspoň obejví jednou jeho jméno. Vždyť nemá chudák žádné soukromí. Pottřík nám jde tam, Pottřík se vrací do Londýna, Pottřík chce tamto... Ano a náš milý Harry jel právě tam a sem a sem a tam. Proč taky nenapíšou, že šel zrovna na záchod?"  Otráveně se zvedla, umyla ještě stále rozespalá nádobí a koukla se, kolik je hodin. "Ty jo, už je půl jedenáctý a v jedenáct mám být u Lindy!" vypískla. Rychle si teda obula boty a vyrazila ven. Cesou jí začalo být zima a tak si rozepla mikinu. Najednouse zhrozila. Pod ní bylo pyžamo! A kalhoty měla taky od pyžama. Rychle si teda i přes to hrozné horko zapla znovu mikinu a vystartovala zpátky domů. Odemkla dveře od bytu a rychle vyrazila do svého pokoje se převléknout. Když ale otevřela jeho dveře, najednou vykulila oči překvapením a namístě ztuhla. Uviděla tam totiž...


No a to se ted pár větama pokuste dokončit.

Rose

ZP - Prolog

17. května 2010 v 20:19 | Rose |  Ztracené přátelství
Tak mám novou kapitolovku - Ztracené přátelství. :)




Prolog

     Devítiletá dívenka se pomalu loudala parkem. Černé vlasy jí vlály ve větru a sluníčko vesele svítilo na obloze, taky už byl konec června a ono to muselo za to deštivé jaro vynahradit.
     Najednou si všimla, že blízko ní si na pískovišti hrají dvě dívky, tak v jejím věku, tak si to k nim zamířila. Ale když přišla trochu blíž, spatřila, že se ty dvě holčičky hádají. Malá zrzka, která měla vlasy svázané ve dvou vysokých culíčcích, křičela něco na drobnou blondýnku a ta jí také jekotem odpovídala.
     To už k nim ale Renn došla a když viděla, že blondýnka má už v očích slzy, tak se přidala na její stranu. Předchozí rozhovor sice neslyšela, ale hned se do té zrzavé postavičky na druhé straně pískoviště dala.
     "No a proč na ní jako křičíš? To se nemůžete udobřit? Máš k tomu vůbec nějaký pádný důvod?"
     Děvče jí hned odpovědělo a to tak hlasitě, že se za nimi spousty lidí ohlédlo: "Ty se do toho nepleť. Vůbec nevíš, o co jde!"
     "No a co tedy?" zeptala se prudce Renn.
     "Jde o to, že se tu dohadujeme, kdo našel tenhle prstýnek. Verča ho totiž první viděla, já ho ale první zase zvedla a oprášila a to je důležitější, takže by měl být můj."
     "To tedy neměl, kdo ho první viděl, ten ho má mít!" odsekla Renn rozhořčeně, aby podpořila krčící se blondýnku.
     "Tak bychom si ho třeba mohli po několika dnech měnit," navrhla zaražená Veronika.
     Jenže Renn si stála za svou a řekla si, že když už se do toho zamotala, že to taky skončí podle ní.
     "No jak měnit? Vždyť ty jsi ho přece první našla, tak by měl být tvůj, ne?" obrátila se na blondýnku.
     Zrzka už neměla chuť se s tou novou protivnou holkou hádat a přece jenom si říkala, že je zbytečné se přetahovat o nějaký prstýnek a Verča je přece její kamarádka, tak že by jí ho nechat mohla.
     "No tak jo, tak si ho nech," přikývla nakonec.
     "To už je jedno, vezmi si ho klidně ty a... promiň, ty sis ho přece jen vzala jako první," řekla jemně její kamarádka a vytáhla z kapsy umolousaný stříbrný prstýnek a podala ho druhé holce a ta se na ní vděčně usmála.

     Renn jen bezradně pozorovala, jak se obě kamarádky usmiřují. A najednou jí něco popadlo, ani nevěděla co. Chtěla na začátku přeci pomoct, ale najednou jako by se jí nelíbilo, jak se obě děvčata usmiřují. Možná to bylo tím, že do Francie přijela teprve nedávno a neměla tu žádnou kamarádku, nikoho na hraní, nikoho, s kým by si mohla popovídat, možná to bylo tím, že jí ta blondýnka přišla sympatická a chtěla by být její kamarádkou a to za každou cenu a nepomyslela na to, že by se jim mohla omluvit a poprosit je, jestli by se nemohla hrát s nimi, možná to bylo úplně něčím jiným, ale najednou prostě řekla něco, čeho v budoucnu moc litovala.
     "Ale vždyť si ho první zvedla Verča, nebo jak se jmenuje, tak ať si ho taky nechá!" křikla.
     "Už jsme to vyřešili a ty se do toho plést nemusíš!" vykřiklo na ní podrážděně děvče s těmi zrzavými culíky, ale pak se obrátilo na Veroniku a řeklo jí. "Ale jestli ho přece jenom chceš, tak na."
     "Ne, to je dobrý, je tvůj" odvětila.
     "Ne, to není dobrý! Ona ho totiž chce mít jen pro sebe. Nikdy by ti ho nechtěla dát, takhle ti ho jen nabízí, aby sis myslela, že s tebou kamarádí. Ale ve skutečnosti tě jen využívá!" volala černovláska.
     "To není pravda, vždyť jsi slyšela, jak ti ho nabízím!" ohradila se a zběsila zavrtěla hlavou, až jí culíky poskočily.
     Verča jen zmateně stála, dívala se po obou holkách a nijak se k tomu zatím nevyjadřovala.
     "Ano, ale stejně si věděla, že si ho nevezme! Prostě jí vůbec nemáš ráda," obvinila zrzku Renn a zadívala se na Veroniku svýma přesvědčivýma fialovýma očima.
     "To si fakt myslíš?" vykulila na ní překvapené oči zaskočená dívka a popotáhla.
     "No jasně, že -" začala zrzka, ale Renn jí nenechala domluvit.
     "Vidíš, jak se vymlouvá?! Husa jedna hloupá, chtěla tě podvést, ale já jsem na to přišla, takže teď už se neboj, já nikoho nenechám, aby tě znovu jen využíval." Pak strčila do vykulené dívky, chytla Verču kolem ramen a odvedla jí pryč.
     Nikdo už neviděl, jak osamělé holčičce vypadl prstýnek z ochablých prstů, jak odvrátila pihovatý obličej a jak se jí po něm začali kutálet drobné slzy.

42. kapitola

14. května 2010 v 20:51 | Rose |  Pobertovské Bradavice
Tohle je už asi poslední kapitola... Možná se za několik týdnů (měsíců, roků?) se k ní vrátím, ale teď už mě nějak tahle povídka přestala bavit. Nevím dlaší zápletky, co ještě napsat, jak pokračovat... třeba mě za čas něco ještě napadne, nechala jsem to clekem s otevřeným koncem, že by na to šlo dobře navázat -  ale jako za ukončený se to taky dá považovat... no přečtěte si to sami. Přeji u toho hodně zábavy! :) Rose



Cože?


     "Cože? Proč by neměl?" zeptala se nevěřícně Mia a vykulila svoje čokoládové oči.
     "No, víš... Moji rodiče jsou mudlové a tak o ničem takovém nevědí, ale Jane mi říkala, že jí rodiče taky možná chtějí poslat domů. Tys nečetla včerejšího věštce? Tam udělali z Brumbála absolutního blázna. Ale jsou to samozřejmě kecy, i když tvoji rodiče tomu možná-"
     "To je nesmysl," skočila jí Mia do řeči, ale cítila, jak začíná ztrácet půdu pod nohama. Že by mi rodiče provedli něco takového? Ne, to určitě ne!
     "Co jsi to dostala?" přiřítil se k nim Thomas a nahlédl Mie přes rameno do dopisu.
     "To snad ne! Budeš nám chybět, to je strašný, nechtěl bych být na tvém místě. Ale v Krásnohůlkách by to třeba nemuselo být tak špatné. Můžeš si tam najít nové kamarády..." začal jí utěšovat, když si dopis přečetla, ale hlas se mu najendou zlomil a on ztichl.
     On, on tomu věří! A Lily taky říká, že je to pravdu a... a... To snad není možné! Proč? Vždyť já sice Denního věštce nečtu, ale to Brumbálovi napsat nemohli! Avšak co když jo? To by bylo hrozný! Už nikdy bych třeba neviděla Lily, Roberta a ostatní! Ne, já nechci! Proč zrovna já? Už zítra...
     Kolem jako by najednou všichni ztichli. Mia je stejně nevnímala. Vhrkly jí slzy do očí. Musím rodiče zastavit! Nemůžou me jen tak odvíst. Ale jak to udělám?
     Co když přeci jen odjede a nikdy to tu už nespatří? Už nikdy se neprojde těmihle chodbami, už nikdy...
     "Mio, je mi to strašně líto, ale..." začala Lily soucitně a pak už to nevydržela a rozesmála se. "Ale děláme si z tebe legraci!" Thomas se taky rozesmál, až se popadal za kolena.
     "Ty jedna!" křikla na Lily její kamarádka a hodila po ní chlebíček. Pak se všichni rozchechtali.
     "No a víš jak dlouho jsem se domlouvali? První to napadlo Lily a pak do toho zapojila i tvoje rodiče a nakonec i mne." usmíval se Thomas.

     Ráno se Mia probudila velmi brzo a byla úplně ztuhlá, po chvilce se zvedla z postele a přešla k oknu. Odhrnula závěs, opřela se o parapet a jen se dívala z okna na ten překrásný východ slunce a byla úplně přešťastná. Je mi už 14... Našla jsem si tu spousty kamarádů... Za chvíli budou Vánoce... Konečně jsem s Robertem... A je mi krásně...
     Za několik minut k ní přišla i její rusovlasá kamarádka a opřela se jí o rameno.
     "Je tady krásně," zašeptala Mia, jako by se bála prolomit to kouzlo.
     "Hmm," zamumlala zasněně Lily.
     A Mia už nevnímala nic jiného, než to zlatavé slunko zalévající krásnou zeleň Bradavických pozemků.
     "Mám to tu ráda. Je tu tak tajemně... tak jako kouzelně..."
     Lily se rozesmála: "Co bys taky ve škole čar a kouzel čekala?"

Soutěž - dokončení příběhů

13. května 2010 v 22:11 | Lily |  Jednorázovky
Taky se Vám už někdy stalo, že jste rozečetli nějakou skvělou kapitolovou povídku a najednou jste zjistili, že není dopsaná a nikdy asi dopsaná nebude? Proto jsem se rozhodly, že Vám nabízíme takovou malou "soutěž"...
...napište nám do komentářů adresu tohoto blogu a my se povídku pokusime dokončit (pokud možno s dovolením autora), budem dělat klasicky hlasování, no a ta povidka co vyhraje tu se pokusime dokončit.  (Musí mít samozřejmě nějakou spojitost s kouzelnickým světem.)

Takže piště adresy nedokončených povídek!
L+R

41. kapitola

11. května 2010 v 18:29 | Rose |  Pobertovské Bradavice

Narozeniny


     Mia měla na začátku listopadu narozeniny a už se na ně dlouho těšila. Když přišel ten den, pozvala spousty lidí a všichni se večer shromáždili ve společenské místnosti.
     Maja s Darinem přinesli spousty sladkostí, které byli opravdu nevyzpytatelné, jednou vybuchovali v ústech, jindy zase bublali v žaludku anebo prováděli úplně jiné věci. Jane a Anna mezitím obstarali desítky lahví máslového ležáku a Robert jí přinesl obrovskou kytici, která se pořád vlnila a různě zamotávala.

    No a tak slavili a slavili a všichni se dobře bavili, když tu k Mie najednou přiletěla mámina sova a sedla si jí na rameno. U nožičky měla přivázaný dopis.
     Mia ho nedočkavě rozložila a čekala, jaké přání jí asi maminka poslala. Ale když si přečetla dopis, v hrůze zalapala po dechu. Pak si pomyslela, že to přeci nemůže být pravda a určitě to je jen nějaký žertík jejích rodičů a nesmí to brát vážně. Ale, není tam ani náznak toho, že by to byl vtip, co když přeci jen... Ne, nemysli na to, dělají si z tebe jen legraci.
     "Kdo ti píše?" ptala se Lily a Mia jí ten dopis se smíchem podala. "Ále, jen takový hloupý vtípek."
     Lily jí vzala dopis z ruky a spěšně si ho přečetla.



Ahoj Mio,
doufáme, že si svoje narozeniny užíváš. My ti taky přejeme hodně štěstí a zdraví, ale důkladněji ti můžeme popřát, až tězase uvidíme, což nebude trvat dlouho.
Je nám to strašně líto, ale musíme Ti oznámit velmi špatnou zprávu. Dlouho jsme o tom debatovali, ale dospěli jsme k názoru, že to tak bude lepší. Mio, nesmíš se na nás zlobit, určitě tě to pobouří, ale zkus se ovládat. Jde o to, že se teď říší zprávy, že ty-víš-kdo, je čím dál tím silnější a pan Brumbál není tak důvěryhodný, jak si všichni mysleli. Dozvěděli jsme se taky, že se přidal na Jeho stranu a my tě tam prostě už nemůžeme nechat. Máme o tebe strach a tak bude lepší, díky pojedeš zpátky domu a tady budeš chodit do jedné z mudlovských škol a po Vánocích asi nastoupíš do Krásnohůlek. Ale o tom si ještě můžeme promluvit později. Zítra večer si tam pro tebe přijde táta, s ředitelem už je to domluvené.
Měj se zatím pěkně a zítra ahoj!
Tvoje mamka a taťka
     


     Lily na tento dopis doručený její nejlepší kamaráce chvilku nevěřícně koukala a pak zašeptala.
     "To nebude žert..."

Pobertovské povídky - štafeta

9. května 2010 v 10:38 | Rose |  Jednorázovky
Tak já jsem Lily jednou nadiktovala zadání povídky a tím jsem zavázala k téhle štafetě. Jedná se o štafetu příběhů na téma Pobertovské období a spočívá v tom, že třem lidem, kteří mi jako první sem napíšou zadání, napíšu povídku.Zadání musí obsahovat 10 slov, které se v příběhu musí vyskytnou a hlavní postavy příběhu. Když mi zadáte povídku, musíte podobné oznámení dát i na svůj blog a také napsat tři povídky podle zadání .Tak do tohomůžete dát...

Rose

40. kapitola

8. května 2010 v 14:35 | Rose |  Pobertovské Bradavice
Konečně čtyřicítka... :D

Hej, Evansová!

     Mia a Lily další dny prožívali krásně. Mia začala chodit s Robertem a Lily objevila sadu nových knih, takže obě měli o zábavu postaráno. Jen Potter za Lily začal dolézat ještě častěji a ona si neustále na něj stěžovala své kamarádce nebo Severusovi.
     Po týdnu ale začala chodit čím dál častěji na procházky s Davem. Přiznala se Mie, že se jí ten stydlivý Havraspárák zalíbil a co bylo dobré, konečně si s někým mohla v klidu popovídat, aniž by do ní hustil nějaké příhody z famfrálu a na rozdíl od Mii se s ním taky dalo bavit o učení, bez toho, aby každou druhou větu musela pět minut vysvětlovat.

     Jednou Lily s Miou šla ven, ale jak byl pozdní říjen, tak bylo sychravo a proto tráva byla vlhká a všude se válelo spadané listí. Najednou z dálky uslyšela smích a hlahol. Šla se podívat, co se děje a za několika stromy uviděla Jamese, Siriuse, Remuse a Petra, jak se hlasitě smějí. Lily se rychle otočila na podpatku a mířila zpátky a Mia pádila za ní. Jenže měli tu smůlu, že se jim do cesty připletl Will a začal jim říkat nějaké jízlivé poznámky. A to už si jich všiml i Sirius a upozornil na ně Jamese.
      Will odběhl a Potter naopak přiběhl.
     "Hej Evansová!"
     "Co chceš?" zeptala se ho stroze Lily.
     "Jen se na tebe podívat, krásko," usmál se šibalsky James.
     Lily znechuceně ohrnula ret. "Od kdy jsem ti dovolila říkat mi krásko?" zaječela.
     "No tak třeba -" začal James, ale přerušil je nějaký jiný hlas.
     "Nech jí na pokoji," sykl Dave, který se tam právě přiřítil.
     "A ty jsi kdo?" výhružně si ho měřil James.
     Lily si stoupla mezi ně a sjela Pottera vražedným pohledem a pak chytla Davea za ruku a řekla: "To je můj Dave. No a ty tohohle pitomce asi znáš, Dave."
     "Jo, to jo," zabručel Dave.
     Potterovi spadla čelist. Samozřejmě jednou nebo i dvakrát už mu Lily v posledním týdnu řekla, že má někoho jiného, ať jí nechá být, ale myslel si, že si dělá jen srandu, že ho chce odehnat, ale tohle... Tak ona opravdu má kluka, zklamaně si povzdechl v duchu. A najednou mu bylo do breku. Proč, proč?
     Díval se smutně za odcházející Lily, která byla zavěšená do Davea a za Miou, která se loudala za nimi. Pohled měl upřený na ty povlávající rudé vlasy a slzy se mu hrnuli do očí.
     Jak je jen krásná a kouzelná, ale nikdy nejspíš nebude moje...

39. kapitola

7. května 2010 v 18:24 | Rose |  Pobertovské Bradavice
Mrzimorská výhra

   Po večeři téhož dne, se zvedl profesor Brumbál ze svého křesla a promluvil ke studentům.
     "Jsem rád, že jsme tu zase všichni, ta záležitost se slečnou Evansovou a těmi mladými pány je už vyřešená. Ta začarovaná lžíce byl jeden z velmi vzácných předmětů. Když se jí člověk dotkne, nebo se dotkne několik minut potom člověka, který se jí dotknul, tak upadne do kouzelnického spánku, který je něco mezi nevědomím a obyčejným spánkem. Probudí se až tak až pět dní, podle toho, jak je kouzlo silné. Ale je tu jedna důležitá věc a to ta skutečnost, že po dobu toho kouzelného spánku je člověk neviditelný. Sice tam pořád je a lidé ho můžou cítit, kdyby na něj třeba šlápli, ale nikdo ho nemůže vidět. Proto si jich také žádný člověk nevšiml.
     A ještě bych chtěl něco říct k sobotnímu zápasu. James Potter sice spadl a taky profesorka zápas přerušila, jenže po dlouhé debatě jsme dospěli k názoru, že slečna Dalová chytila Zlatonku těsně před písknutím, proto to ještě platilo a Mrzimor vyhrál!"
     Od Mrzimorského stolu se ozvalo ohlušující jásání a studenti i studentky provolávali Dominice slávu. Ta se jen skromně usmívala a vypadla navenek klidně, jenže v duchu ječela a skákala radostí a její pocity byli naprosto zmatené, ale přesto veselé a vítězné.
     Za to od Nebelvírského stolu se ozývalo jen skuhrání a silné protesty. James se tvářil velmi sklíčeně a tak se styděl, že si zapomněl i prohrabávat pravidelně rozcuchané vlasy. Sirius se ho snažil povzbudit kamaráda tím, že ho poplácával po zádech a říkal: "No tak jednou jste to projet museli!" Daniel Wood si mezitím vedle nich mlátil vidličkou do kolene, a když by se někdo kouknul na Stellu, spatřil by její nešťastný obličej a ruce zatnuté v pěsti.
     Mia v duchu nadávala a proklínala Jamese takovým způsobem, že ani sama nevěděla, že takové nadávky vůbec zná. Lily se snažila tvářit smutně, ale po pravdě jí na tom ani moc nezáleželo a dneska měla zrovna dobrou náladu a nechtěla si jí ničím kazit.

     Lily odešla asi v devět večer do knihovny a tak se Mia rozhodla, že si udělá procházku hradem. Do vchodu od společenské místnosti přicházela zrovna Anna s Jane a tak se srazili zrovna v otvoru z obrazu. Přestože Buclatá dáma měla značné připomínky, chvilku si spolu popovídali a pak už Mia vyrazila.
     Procházela se opuštěnými chodbami a najednou uviděla, jak ve vedlejší chodbě sedí zamyšlený Robert a zamyšleně se dívá na protější obraz na stěně. Když se na něj ale zadívala pořádněji, zjistila, že nejspíš obraz vůbec nevnímá a jen se ta prázdně kouká a přemýšlí o nějakých vzdálených věcech.
     Najednou dostala chuť se k němu vrhnout a dát mu pusu, ale ovládla se a pomalu k němu došla a sedla si na zem vedle něj. Když nijak nereagoval, položila mu ruku kolem ramenou a zašeptala.
     "Miluju tě."
      Slova se rozlehla chodbou. Zněla, jako by je vyslovil někdo jiný. Mia si nechtěla až do té chvíle, kdy se s Robertem v sobotu políbila, připustit, že se do něj zamilovala, ale teď už to věděla a jen si přála, aby Robert cítil to samé.
     Ten ale mlčel a stále nepřítomně zíral před sebe.
     Najednou se otočil, dal jí letmou pusu, šťastně se usmál a pak jí šeptl do ucha:
     "Já tebe taky miluji, Mio."

38. kapitola

5. května 2010 v 14:09 | Rose |  Pobertovské Bradavice
Vysvětlení

     Bylo pondělí ráno a Mia s Lily ještě leželi v postelích a povídali si.
     Všechno se vysvětlilo, Lily, Robert, Will a Sirius sice dostali školní trest, ale museli jen roztřídit nějaké učebnice ve skladu a to bylo tak všechno, snad už jen to, že samozřejmě vše museli vysvětlit panu řediteli.
     Mia už se snad po stý vyptávala Lily na různé podrobnosti a ta jí ochotně odpovídala. Po chvíli už ale museli vstát a jít na snídani, aby se najedli a pak mohli jít na vyučování.


   U pobertů v ložnici to vypadalo tohoto rána trochu jinak. Jamese propustili asi před půl hodinou z nemocnice a Sirius už konečně taky vypadal trochu normálněji a podařilo s emu dokonce už i smýt tu zaschlou hlínu s rukou, i když obvyklý frajerský úsměv mu na tváři ani na chviličku nezmizel.
      A tak si řekli, že se dnes vykašlou na snídani a Sirius jim mezitím vše vylíčí, protože Remusovi ani Petrovi nechtěl prozradit nic do té doby, kdy s nimi nebude také jejich nejlepší kamarád.
     Líčil dlouho a dlouho, a u ničeho, co se stalo jeho zásluhou, si nezapomněl pořádně pohodit vlasy. Když se dostal k lžičce na cestičce, bylo to úplně nejhorší, jeho vlasy se v podstatě nemohli na chvilku klidně zastavit.
     "Já jim říkal, že je to blbost nad všechny blbosti, protože jsem to správně tušil. Ale oni ne, pitomci jedni a Evansová" - James po něm vrhl vražedný pohled a zamumlal si něco o tom, že kdo ještě jednou řekne, že Lily je pitomec, tak ho osobně uškrtí - "no a Evansová se pro ní samozřejmě shýbla a dotkla se jí. Ale upadla do nějakého spánku, nebo co to bylo, a my když jsme se jí pak dotkli, tak se nám to stalo taky. A probudili jsme se až v sobotu! Víš, jak dlouho jsme spali? No nechce se mi to počítat, ale určitě strašně moc hodin. To bylo hrozné! Já se jasně pak první probudil a hned všem ukázal správnou cestu do té naší tajné chodby - je mi líto, kamarádi, ale co se dalo dělat -
no a dovedl je až do druhého patra. Když jsme viděli prázdný hrad, šli jsme se kouknout, jestli není tedy někdo venku a hned jsme viděli, že je zrovna zápas a tak se rozběhli na hřiště, ale v tu chvilku, co jsme tam doběhli, ses zrovna velmi působivě zřítil, opravdu sis to nacvičil suprově, Dvanácteráku!"
     "Já si nic necvičil!" ohradil se James.
     "A co vlastně byla zač ta lžička, Siriusi?" optal se zaujatý Remus. Když by se na něj člověk ale chvíli díval, zjistil by, že je trochu načervenalý a vypadá, jako by se rozhodoval, jestli má něco prozradit nebo ne a přitom, když Sirius líčil ten jejich souboj s vlkodlakem už se několikrát nadechoval, že něco poznamená, ale vždy si to nakonec rozmyslel a nechal si to pro sebe.
     "To nevím a taky si myslím, že to není důležitý. Brumbál to prý půjde dneska odpoledne prozkoumat. A stejně nechápu, jak si nás celý ty dny nikdo nevšiml, sice to byla dost úzká a opuštěná cestička, ale stejně."
     "Tak se pojďte kouknout na snídani, jestli tam ještě něco zbylo, ne?" nadhodil Petr.
     Ostatní něco zamručeli, ale zvedli se, hodili na sebe hábity a vydali se do Velké síně.