Pravda se skrývá ve snech...

Červen 2010

Prázdniny

29. června 2010 v 18:02 | Lily a Rose |  Oznámení

Předpokládám, že všichni víte, že prázdniny už jsou skoro tady. Pro nás školou poviné je to vážně skvělá zpráva, ale to, že jsou prázdniny, znamená, že nebudemem skoro vůbec doma a to zase znamená, že nebudeme psát na blog. Rose, která má už vymyšleno a napsáni několik kapitol Ztraceného Přátelství, si je přednastivala na prázdniny, ale já bohužel (pro Vás možná naštěstí) nic dopředu nemám, a tak ode mě pravděpodobně celé dva měsíce nic nepřibude.

Takže Vám všem přeju krásné Prázdniny!!!

Lily (a Rose)


ZP - 12. kap.

29. června 2010 v 16:00 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 12.

     Renn četla deník dál a nemohla se od něj dotrhnout. Ale stejně zbývalo už jen pár zápisků.
     Jak to jen mohla udělat? Renn na sebe nadávala, jaké je hrozná, co jí to jen provedla a říkala si, že je jen odporná mrcha. Chudák Sofie...
     Tohle jí Sofie už nikdy neodpustí a kdo by to od ní taky čekal, po tom všem? Vždyť ona sama by byla jistě taky strašně naštvaná a rozzlobená.
      Jak to jen vyřešit? Na mysl se jí pořád dralo to slovo. Sebevražda. Prostě pryč od všeho, od všech útrap, od všech starostí a výčitek. Jenže jak by tím Sofii pomohla? Nijak!
      A Calvin na ni jistě pořád myslí. A Verča? No jo, vlastně! Veronika!
      V deseti vteřinách byla rozhodnutá. Tohle se musí Veronika dozvědět. Ne, nedokáže žít bez vědomí, že Sofii všechno tohle provedla a přitom je Sofie tak hodná a Veronika se o tom nedozví a bude pořád mít Sofii za hnusnou falešnou kamarádku. Vždyť ale taková, jaká si myslela, Sofie vůbec není a podle těch zápisů do deníku má Veru pořád ráda a nic jí nevyčítá. Vysvětlení jí tedey dluží. Už toho napáchala špatného dost. A Verča se musí dozvědět, že to ona je ta zrádkyně a že Sofie za nic nemůže.
      Už se nikdy nebude moc Veronice podívat do očí. Už jí nebude nikdy pořádně věřit. Už to nebude její nejlepší kamarádka! Ale co, pravdu musí znát, jinak by jí svědomí nenechalo na pokoji.
      Vyčerpaně vstala, došla si pro papír a brk a začala spát a přitom jí hořké slzy smáčely tvář.

      Milá Verčo! nadepsala vynervovaná černovláska na pergamen roztřesenou rukou, ale vzápětí na V dopadla velká slza a proto se rozpilo a tak ho znovu obtáhla a došla si pro kapesník, který si přitiskla na tvář. Pak se zhluboka nadechla a i přes pálení v krku začala odevzdaně psát dál a srdce jí přitom hlasitě bušilo.

     Jak se máš? Už se to lepší?
     Víš, musím ti říct jednu vážnou věc a není to pro mne zrovna lehké.
     Proklínej si mě pak i nadávej na mne, jak chceš, ale aspoň si přitom vzpomeň, že jsem ti tohle poslala kvůli Sofii, které jsme nepravě křivdili, ale že už jen tím, že jsem se ti to odhodlala poslat, svědčí o tom, že zase tak příšerná mrcha možná nejsem. Ale nevím, nevyznám se teď ani sama v sobě. Prosím jen, nikdy jsem netušila, že jí to ublíží a mám tě pořád, jako jsem vždy měla a budu mít, strašně moc ráda a jako nic na světě si nepřeju tvoje uzdravení.
      Jak bych měla začít? Tak asi úplně od začátku, kdy tenhle příběh vůbec začal, abys pochopila, že jsem to s tebou myslela jen dobře, ale přesto vím, že jsem ta nejhorší zrádkyně na světě a vůbec jsem si to tvoje kamarádství nezasloužila.
      Ale teď už k věci. Bydlela jsem spokojeně v Londýně, měla jsem tam několik dobrých kamarádek a taky pár kamarádů a nic mi nescházelo. Pak ale ty-víš-kdo začal být čím dál nebezpečnější a rodiče se mu hodně bránili a protestovali proti němu, ale pak se o mne začali bát a tak jsem se raději přestěhovali pryč z Anglie, na kraj Paříže. Bylo mi tenkrát skoro devět let a začínal květen. Ve škole se se mnou nikdo nekamarádil a já tam byla moc smutná. Jednou jsem ale viděla tebe a Sofii, jak se hádáte na pískovišti. A pak už víš, co se stalo. A teď přijde TO. To něco, kvůli čemu jsem teď nadmíru smutná a Sofie také. Ne, prostě mi jen byla nesympatická. Jen jsem hádala, že tě využívá. Ale nic jsme nevěděla jistě.
     Večer jsem z toho byla příšerně smutná, brečela jsem snad až do rána a do té doby jsem tak hroznou noc snad ještě neprožila. Uvědomila jsem si, že jsem ji obvinila, že tě využívá a že tě nemá ráda a přitom jsme jí viděla poprvé v životě a nic o ní nevěděla a nadávala jsem si, jaká jsme hloupá husa. Už jsem ti to chtěla říct, jít za tebou a Sofií a omluvit se jí, ale... Prostě když jsem ráno šla tebe hledat, uviděla jsem na jedné ze zahrady pár nějakých rodinných domků, jak si tam spolu povídají nějaké dvě holky a zaslechla jsme slova jako "pitomá" a "panovačná." Když jsem se koukla, kdo to je, uviděla jsem Sofii ještě s nějakou drobnou dívkou. Domyslela jsem si, že nás pomlouvají a hned jsem změnila názor a zaradovala se, že jsem Sofii odhadla správně a že tě opravdu jen využívala a je to jen hnusná holka.
      Tak jsem se s tebou začala kamarádit a byla jsem konečně zase šťastná. A to štěstí mě zaslepilo na tolik, že jsem opravdu viděla v Sofii jen někoho falešného a neupřímného. Ty jsi pro mě byla všechno a já věřila, chtěla jsem věřit, že jsem udělala dobře.
       Pamatuješ, jak jsi mi v srpnu říkala, jestli bychom se přece jen Sofii neměli omluvit a zase se s ní skamarádit, že třeba není taková "zrádkyně?" Ale já řekla, že je. Proč jen tenkrát jsem měla jen černobílý svět? Byla jsem tak malá a hloupá... Tys mi ještě říkala, že tě na konec prázdnin pozvala k sobě na chalupu. Jenže jsi tam samozřejmě nejela. Měla jsi tam jet. Můžu za to já. Soudím, že jsi na to už dávno zapomněla, ale já na to do smrti nezapomenu a bude mě to pořád pronásledovat. Můžu za to já. Kdybys tam jela, nikdy by tě ten debilní had nepokousal. Jsem příšerná!
     Ano, bylo to předposlední den letních prázdnin a my si hráli v tom lesíku, když tě ten had kousnul. Pamatuji si, jak ti tvoje rodiče řekli, že to nic.
      A pak jsme za další rok nastoupili do Krásnohůlek. A v létě se projevila ervinalitida, způsobená hadem. Za což můžu já. Kdybych nepřišla na to pískoviště, ty bys byla nadále se Sofií a jela bys k ní na chalupu a nikdy by tě žádný had nekousl. Ale to se nestalo. Za těch tvých skoro pět let na lůžku jsme zodpovědná. A věř mi, není to nic lehkého.
      Další roky ve škole byli bez tebe hrozné, ale našla jsem si tu nové kamarádky Lucillu a Pheobe. Jenže ty jsi mi byla i nadále nejblíže. A zároveň nejdále ode mne.
      A tak plynul čas a já si nedovedla představit Sofii jinak, než nějakou příšernou nánu a holku, co nemá srdce. Prostě se mi tak zafixovala do paměti a mě ani nenapadlo, že by to někdy bylo jinak, že by s tebou třeba někdy vůbec chtěla kamarádit a už vůbec ne, že tě má stále moc ráda.
      Ale teď se to změnilo. Proklínám se. Otevřela jsem cizí deník s osobními myšlenkami a pocity, který mi vůbec nepatří. Ale prostě nešlo odolat. Ale je to dobře, aspoň teď vím, jaká jsme Sofii způsobila muka.
      Ano, byl to Sofiin deníček a stálo tam, jak tě moc lituje a jak je z toho nešťastná. Dozvěděla jsem se, ž ta holka, s kterou jsem jí viděla, byla jen její sestra -kamarády už pak skoro neměla- a že jen říkali nejspíš něco o mně, ale tebe měla stále ráda. Nikdy tě nevyužívala, vždy byla pro tebe dobrou kamarádkou. A já vám to kamarádství přerušila. Přestřihla jak tenkou nitku. A Sofii zkazila život.
      Dozvěděla jsem se, že jí bylo v Krásnohůlkách moc smutno a tak dále. Ona je nevinná, pokud se to tak dá říct. To já jsem ta největší... ani nechtěj vědět co. A jsem si toho až moc dobře vědoma.
      Zkazila jsme vám oběma život. Ty jsi kvůli mně už pátý rok nemocná. To Sofie se posledních několik let utápěla pořád v slzách žalu. A sama sobě jsme si ho zkazila taky. S tímhle vědomím prostě nejde žít.
     Já jsem ta "špatná!" To Sofie za nic nemůže... Odpusť jí, prosím. Zaslouží si to. Zaslouží si po těch příšerných rocích tvoje přátelství a nový šťastný život.
     Jen doufám, že ty se uzdravíš a Sofie si najde kamarádky. Sama nevím, co teď bude se mnou. Ale tím se nikdo nemusí zajímat, můj život už není důležitý. Nikdo mě nemá rád a já to vím. Možná tak babička, strýc a teta... Možná Calvin... Ale co já vím? Ti jsou daleko.
       Ty teď na mě budeš určitě naštvaná až do konce života a já ti to ani nemám za zlé. Je načase, abych si místo vystřídala se Sofií, která si to zaslouží mnohem víc.
      Já tě chtěla pomoct, chtěla jsem tě před ní ochránit. Ale nebylo před čím a tak jsem Sofii křivdila.
      Věř mi, co ti píšu, je pravda. A tak jí prosím odpusť. Má tě ráda.
     Brzy se uzdrav!

Ta nehorší holka na světě

"Skypeová" jednorázovka

24. června 2010 v 22:12 | Lily a Rose |  Jednorázovky
 Lily: Pane bože Pottere!!! Nemůžeš aspoň dávat pozor kam jseš, když už nedáváš pozor v hodinách?!!!
 James: Ale Evansová, co tak prudce? To tě tak rozrušilo, že jsi mě už celou přestávku neviděla?
 Lily: Ne, spíš to, že tě vidim tak brzo!
 James: Brzo? A já myslel, že pokud mě někdo nevidí nanejvýš pět minut, tak může zešílet.
 Lily: Odkdy ty myslíš Pottere?
 James: A od kdy ty si myslíš, že myslím?
 Lily: Já nemyslím, že  myslíš, nic takového nikdo neříkal
 James: Tak proč by ses mě pak ptala, od kdy myslím? Ale to je jedno. Vidím, že jsi ze mě jen trochu poblázněná, Evansová, ale to by mohla spravit jedna malá pusinka, co ty na to?
 Lily: Jasně Pottere v Medovém ráji na ně teď mají slevu, klidně mi ji jdi koupit
 James: Tak jo, sejdeme se odpoledne a společně si tam zajdeme. Už se těším, krásko!
 Lily: Zaprvé Pottere pro tebe nejsem žádná kráska, zadruhé se s tebou nikdy nesejdu a za třetí...Pottere posloucháš mě vůbec?!!!!!!!
 James: Jasně, Evansová, tebe vždycky!
Lily: Skvělí! Když seš tak poslušnej, tak se zdekuj a nech mě konečně žít
 James: Ale já myslel, že se se mnou chceš bavit ty, když už tu přede mnou aspoň tři minuty postáváš. A stejně bych tě pak nemohl poslocuhat, což si tolik přeješ, kdybych byl někde zdekovaný.
 Lily: V tom případě °otočí se a odchází°
 James: Ale, lásko, přece by ses ke mě neotočila zády. Pojď si dár radši rande!
 Lily: Ale, zlato..s tebou bych si dala leda tak souboj
James: Tak pojďme na to. Dáme si souboj, kdo déle vydrží toho druhého líbat.
 Lily: Ten si dej s Blackem!
 James: Ten právě teď nejspíš olepuje Filchovu kočkuslizem ze Zlírovce nebo jak se ta rostlina jemnuje, takže smůlička.
 Lily: Je to Zlůrovec ty idiote!
James: Evansová, já věděl, že hltáš každé mé slovo a neunikne ti ani jediné písmenko!
Lily: Ty ty ty ty ty ty ty ty ty ty ty ty ty ty ty ty ty ty ty ty jeden
James: Ty ty ty ty ty ty ty... ty jedna moje nejmilejší....
 Lily: hahaha moc vtipné, tyhle keci si nech pro nějakou husičku
James: Já věděl, že jsi do mě vždycky zamilovaná
 Lily: a na ti tvoje rozcuchaná hlava přišla jak?
 James: Ale Evanosvá, nezamlouvej to. Tohle vím už od první chvíle, co jsme tě uviděl, že mi prostě budeme ten njelepší pár na světě!
Lily: Jasně
 James: Vážně?
 Lily: musíš mít vždycky poslední slovo?!
 James: Že váháš, krásko!
 Lily: nech toho
 James: Čeho?
 Lily: toho
 James: Toho? Toho čeho?
Lily: to nemá cenu
 James: Co? To -to? Nebo toho, čeho mám nechat?
 Lily: Ty nemáš cenu! I kdybych chtěla tak se s tebou nemůžu bavit!
 James: To bude asi tím, že hned jak spatříš mojí dokonalou postavu, tak oněmníš.
Lily: škoda, že jsem ji ještě nikdy neviděla
 James: Tak ty jsi tou mojí krásou i zaslepená?
 Lily: jedinej kdo tu má brejle seš ty
 James: Chceš je půjčit? A rád si sundám i všechno otatní, co mám na sobě, když si spolu zalezeme do nějaké opuštěné místnůstky...
 Lily: třeba do kabinetu McGonagallové?
 James: Klidně, mě to nevadí.
 Lily: pane bože Jamesi!
 James: Jé, Lily, ty jsi tak roztomilá, když máš oči v sloup.
 Lily: Odkdy mi říkáš Lily?
 James: A odkdy ty Jamesi?
Lily: Od té doby co jsem se bouchla do hlavy :)
 James: Že už na tebe několik minut koukám a nějak jsme si nevšiml, že by ses praštila.
Lily: Opožděná reakce
 James: Ty jsi dneska celá nějaká opožděná. Ale co kdybych tě políbil a ty sis toho všimla tedy ža za chvíli?
Lily: skus to
 James: *james se nakloní k Lily a chce jí políbit, už jí i ovine i ruce kolem ramen*
 Lily: °Lily na poslední chvíli ucukne°  Tomu se říká smůla. Já si toho všimla
 James: Takže se ti reakce zase vrátila? A zas mi budeš říkat Jamesi, miláčku?
 Lily: Ale to víš že
 Lily: NE POTTERE!!!
 James: Ale no tak, Evansová, nerozčiluj se. Já vím, jsi nejspíš celá zmatená, když mě vidíš, ale co kdybych ti konečně dal tu pusu?
 Lily: Tak Evansová?
 James: Nebo můj nejsladší poklad, kočiška, láska, hubička, karasvice, nebo jak jen budeš chtít...
] Lily: kočiška říká Malfoy takže to ne, můj nejsladší poklad říká Black, hubička to zase jeho fanynky, a krasavice ani lásak nejsem takže i to vypadává
James: takže se vrátíme k staré dobré Evansové?
 Lily: No, když Evansová..to zní jako urážka říkat si přímením
 James: Já nevím, kdo mi tady říká Potter
 Lily: No já taky ne, počkat, že by ten kdo tě CHCE urážet?
 James: A to je kdo? On se vůbec někdo takový najde?
 Lily: pokud nepočítám, Srabuse sebe McGonagallovou, lidi co jsi nevzal do famfrpálovího týmu, tvoje bejvalí holky, zmijozelský....ne tak nikdo
 James: Ale, ty jsou na mě možná trochu naštvaný, ale že by mě chtěli urážet...?
Lily: Pottere, JÁ TĚ CHCI I URÁŽET I TĚ LÍBAT..do prde-čic
 James: Evanosvá??
 Lily: To..to..to mi jenom tak vyklouzlo...
James: Vyklouzlo? Jo, jasně... A proč by ti to mělo vyklouzávat, zrovna tohle...?
 Vypravěč: James se začal k Lily pomalu přibližovat a na tváři se mu objevoval vítězoslavný úsměv
 Lily: Jamesi já...
 James: ...tě miluju?
 Lily: NE! Teda vlastně ne, totiž v podstatě...
 James: ...jo!
 Vypravěč: Lily před Jamesem celou dobu couvala až narazila do zdi. James se ale přibližoval dál.
 James: Ale Lily...
 Lily: ...ale Jamesi
 James: ...Lily...
 Lily: ...Jamesi...
 Vypravěč: Vzdálenost mezi nimi se stále zmenšovala... Deset, děvět, osm, sedm...
 Lily: ....Jamesi...
 Vypravěč: ...šest, pět, čtyři, tři........
 Lily: Jamesi...
James: Lily..
Vypravěč: dvy, jedna..
 Sirius: ....Dvanácteráku! Probuť se
James: Doprde-čic!
 Sirius: To se ti zase zdálo o Evansový?!


ZP - 11. kapitola

24. června 2010 v 15:22 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 11.

     Na helloween se konala jedna velká párty, jenže Renn se na ní nechtělo. Raději zůstala ležet v posteli a unikala do jiných světů v podobě knížek, na kterých se stávala pomalu závislá. Jenže tenhle večer se na čtení nemohla nějak soustředit. Pořád se jí před obličejem zobrazovaly ty vyčítavé Sofiiny oči, které říkali, že za všechno může ona.
     Vstala, že se projde a zašla se kouknout do studentské místnosti. Byla vyprázdněná, všichni nejspíš byli na té párty. Sedla si do křesla a pohrával si v ruce s tužkou. To ještě nevěděla, že právě tuhle noc tam seděla stejně jako ona Sofie. Najednou jí však tužka upadla a tak se shýbla, aby jí sebrala ze země. Když jí ale sbírala, všimla si, že pod křeslem vyčuhuje nějaký ošoupaný starý deník s hnědýma zpřehýbanými deskami a zažloutlými stránkami.
     Věděla, že by neměla. Věděla, že to není správné. Věděla, a přesto to udělala. Protože nevěděla, že právě kvůli tomuhle deníku už jí za krátko čeká smrt. A tak zvedla deník a rozevřela ho... Stránky zašustili do hrobového ticha a ona cítila, jak se jí rozbušilo ve spáncích.
     Nebylo tam uvedené jméno, ale Renn brzy došlo, kdo tyto drobná písmenka před dávnými lety do deníčku načmáral. A čím dál tím víc z deníku četla, tím víc jí tepalo ve spáncích. Bylo to jak bušení kladivem, myslela si, že jí snad pukne hlava a ta nesnesitelná bolest se jen stupňovala. Připadalo jí, jako by jí zevnitř hlavy někdo bušil na spánky a ty rány jako by se rozléhali celými Krásnohůlkami. Přitiskla si konečky prstů na spánky a snažila se zhluboka dýchat. Bolest pomalu ustupovala, jenže po chvíli se jí zase od zadu z krku začalo rozlévat po celém těle a ona se jí po nějaké době naučila ignorovat, četla ten deník. Nemohla od něj ani odtrhnout oči, ty ohmatané stránky jí jednoduše přitahovali a ona neměla na výběr a jen četla a četla.

     Deníček Sofie prožil už více než devět let. Rudovláska si ho psala od svých osmi let. Nejdříve byl nezajímavý a zapisovala si do něj tak jednou za měsíc. Kdo by se ale ponořil do jeho hlubin, jak to udělala Renn, zjistil by, že od jednoho léta, se zápisy podstatně změnili. Už to nebylo jen, co dělala o víkendu a co jí kdo dal k narozeninám. Byli to srdcervoucí úvahy a myšlenky. Od toho června se její myšlenky tak změnili! Byli mnohem dospělejší, mnohem rozumnější... A taky mnohem pesimističtější. Do té chvíle se podle zápisků zdála na veselou, bujarou dívenku, ale ta událost v červnu ji velmi změnila. Ta událost v červnu, co jí tak změnila, byla vůči ní velmi nespravedlivá. Za tu událost mohla Renn, jen a jen Renn a teď si to plně uvědomila. To ona jí zkazila celý její život.
     Z deníku poznala, že se za zády vůbec Veroničce nesmála. Poznala, jak jí moc měla ráda a jak tou ztrátou kamarádky tolik trpěla. Poznala, že Sofii hluboce křivdila a myslela si o ní úplně něco jiného. Sofie popisovala, jak je naštvaná na Renn, jak jí nikdy neodpustí a psala, jak jen lituje Veroniky, že na tu nikdy rozčílená nebude, že za všechno může jen Renn.
     "...Pochopila jsem, že život není jen legrace. Život je jedna událost za druhou, a jestli to bude událost šťastná nebo smutná, to rozhodne jen osud. Díky Renn jsem pochopila, že na světě není vždy jen radost, upřímnost, pravda a spravedlnost. Na světě jen také ztráta, falešnost a přetvářka. Čas je krutý a nikdy nezpomalí. Rodiče nepřipraví děti na ten skutečný tvrdý svět, jen je nakrmí sladkými řečičkami. Ale děti to dříve či později pochopí sami, zkušenostmi. Ale někdy je ty zkušenosti zasáhnou příliš hluboko a už nikdy se z nich nevzpamatují, vždy po nich na jejich duši zbude nějaká stopa. A jindy zase ty zkušenosti přijdou moc brzy a dítě to duševně poznamená. A někomu se stane obojí. Jako třeba mě. Někteří lidé prostě nechápou, co to je cítit se osamělý, cítit se smutný. Doopravdy smutný, bez lásky..."
četla Renn ze Sofiinina deníku. Když se koukla na datum, zjistila, že to napsala Sofie ještě ani ne desetiletá. To jí opravdu ta hnusná ztráta kamarádky tak vzala, tak změnila, tolik s ní provedla? Pokud ano, za vše je odpovědná ona. S tím nedokáže žít... Vždyť bylo Sofii sotva deset, když tato slova psala! To je příšerné. Desetileté holky se mají zajímat o princezny, zvířátka a švihadla, a ne psát o tom, jak je ten svět tvrdý a krutý.
     Renn četla dál. Zjistila, jak se Sofie cítila. Popisovala tam, jak jí bylo líto, že nemá žádnou kamarádku. Jak už si nikoho nenašla, jak se s ní nikdo nechtěl přátelit. A to jen kvůli Renn, která o ní rozhlašovala jen to nejhorší a všem vykládala, jak je Sofie příšerná. Najednou věděla, co ta zrzka musela prožívat a bylo jí ji neskutečně líto.
     Dál se v deníku dočetla, jak ten celý rok trpěla, ale pak byla nadšená, když jí přišel dopis, že je přijatá do Krásnohůlek. Sofie byla mudl, ale Verča pocházela z kouzelnické rodiny a tak jí o Krásnohůlkách už hodně vyprávěla a ona nečekala, že jí tam taky přijmou, ale samozřejmě z toho byla nadšená.
      O prázdninách si zapisovala do deníku snad každý den.
     "...Tak už se těším do té školy. Do té školy, kde mě nikdo nezná a nikdo tam o mě nerozšířil pověst jedné "pitomé holky." Třeba se tam znovu skamarádím s Verčou, když už tam nebude ta blbá Renn. I když ta si teď o mně musí myslet věci, když celý rok si povídala jen s R. Ach jo..."
      Jaký pro ni musel být šok, když se dozvěděla, že jsem taky čarodějka a přijela jsme sem taky? pomyslela si zkroušená Renn.
     Dál četla myšlenky a pocity Sofie, které prožívala během prvního ročníku a připadala si, jako by se někomu vloupala do hlavy. Chtěla deník zavřít, ale prostě to nešlo, nějaká neviditelná síla jí nutila číst dál. Jak četla, po tvářích se jí začali kutálet hořké slzy. Tohle prostě nesnesla. Číst o tom, jak se někdo cítí smutně a odstrčeně. A to jen kvůli tomu, že ona ještě v Verčou blbly a skotačily celý první ročník a ona musela jen zdálky přihlížet. Tak ráda by si to s ní vyměnila, aby Sofie nikdy tak nemusela trpět. Bylo hrozné číst o tom, jak se Sofie snažila vypadat vesele a spokojeně, jak se nutila do přetvařování a zajímala se o to, aby se Veronika měla dobře.
      Hrozné byli taky zápisy z léta, kdy se Sofie nejspíš dozvěděla, že u Veroničky našli hroznou nemoc, způsobenou kousnutím hada, který vůbec nebyl tak neškodný, jak si před tím Verča myslela. Had jí sice kousl už asi před rokem, ale nemoc se projevila až teď a ona bude muset odjet do nemocnice.
     Pak Renn listovala deníkem dál a dočetla se, jak příšerné byli pro Sofii další tři ročníky. Neměla žádnou kamarádku, nikdo jí nerozuměl a její rodiče jí neposílali skoro žádné dopisy. Sofie psala, jak brečí snad každý týden a jak moc si přeje mít kamarádku, jak moc chce, aby byla Verča v pořádku. Hodně zápisů bylo jen nadávky na Renn, ale těch postupně ubývalo.
     Už nikdy si snad nenajdu někoho, kdo mě pochopí. Ta pitomá Renn! Kdyby nebylo jí, nikdo by o mě nerozšířil ty pomluvy a já se měla s kým kamarádit. Ještě že už s tím dávno přestala. Ale stejně, nevím, jestli najdu vůbec někoho, kdo by mi porozuměl. A já ho potřebuji. Potřebuji se vypovídat. Potřebuji, aby mě někdo vyslechl.
     Nejde tu o to, že jsem ztratila nějakou kamarádku, někdy dávno, pradávno. Z toho bych se rychle vzpamatovala a asi bych na to brzy zapomněla. Ale Verča byl a pořád je jediný člověk, který mi kdy rozuměl. A jde tu taky hlavně o to, že jsme pochopila, že mě nikdo nemá rád. Že už jsme nedokázala začít znovu. Nejspíš si za to můžu sama, že se mnou nikdo nekamarádí.
      Jsem jiná, já to vím! Ale neznamená to, že mě všichni musíte přehlížet. Já chci být s někým, vím, že nejsem společenská, ale aspoň toho jednoho kamaráda bych chtěla. Moc chtěla.
      Pak se dostala až k pátému ročníku. Tam si našla kamarádku - Ráchel. Ta jí chápala a dobře se s ní povídalo. Taky psala, že díky ní teď pochopila, že Renn za to zase tak nemůže, že to tak určitě nemyslela a že ona sama se taky musí cítit hrozně a snad toho i lituje.
      Jenže pak se Renn prokousala stránkami až k letošnímu podzimu a k tomu, kdy ztratila i Ráchel.
     "...Proč mě nikdo nechápe? Proč jsme jiná než ostatní? Proč vždy všechny, co mám kdy ráda, ztratím? Ne, jsem asi ta nejhorší holka na světě, za všechno můžu. Ale když já mám tak hrozný život! Ne, kamarádství je jen lež, jen falešné pozlátko. Existuje vůbec nějaké upřímné, opravdové, dokonalé přátelství? Se mnou v tom případě ne. To je všechno kvůli té hrozné R. Ne... Jsem jen opuštěná v ostrůvku slz... krčící se zhroucená hromádka neštěstí... Samotinká..."
     Renn vyschlo v krku. Takhle se cítí kvůli ní. Obě to ví.
     Zkazit si život není nic těžkého a zkazit ho někomu jinému je ještě lehčí. A to se téhle zasněné černovlásce před osmi a půl lety povedlo. Ale vytáhnout danou osobu zase zpět už je těžší. A její svědomí to jen tak být nenechá. Je tady vůbec nějaké jednoduché řešení?
      Jedině prostě se vším skoncovat.

6.kapitola

23. června 2010 v 23:42 | Lily
6. Kapitola
                                                                                                     
Konečně přišla ta hodina H! Začal famfrpálový konkurz! Uchazečů bylo opravdu hodně. Ale James zatím nikde. Hráči z týmu stáli v jednom chumlu spolu s uchazeči a těmi, co se přišli podívat, takže se ještě nikdo nedivil, že tam stojí i Lily. Konečně přišel i James a zavolal k sobě hráče.
"Chci, abyste se zatím jenom dívali a kdyby vám někdo přišel hodně dobrý nebo špatný, tak mi to přileťte říct." Řekl jim šeptem. "A teď vy všichni ostatní co jste přišli podpořit kamarády, nebo se jenom podívat prosím, jděte si sednout na tribuny." Zakřičel James na všechny ostatní. Všichni se začali odklízet z hřiště a mířili na tribuny. Zůstalo jenom asi 30 lidí. "Evansová, to platí i pro tebe!" řekl s úšklebkem James.
"Ale Pottere, ty jsi říkal, že na tribuny mají jít jen ti, co to nechtějí zkusit do týmu!" odpověděla poměrně klidným hlasem Lily a dívala se na Potterův překvapený výraz.
"Ty tým famfrpál chceš vážně?! Vyrážel ze sebe James slova která byl jen tak, tak schopný vyslovit. Sirius, který ho z tribun pozoroval se skácel smíchy. I Lily a Sue cukali koutky. A Kristián ten měl na tváři tak zlomyslný úšklebek, že by jste si ho možná mohli splést ze zmijozelákem. Ostatní ale na lily koukali stejně překvapeně jako James.
"Ano Pottere, já vážně chci hrát famfrpál, nebo snad nemůžu?" nadzdvihla jedno obočí Lil.
"Jasně můžeš, jasně, jasně!" vykřikl překotně James
"Jasně si řekl třikrát Pottere." Informovala ho s úšklebkem.
"Jasně!" vykřikl zase James a to už se smáli vážně úplně všichni. James si několikrát odkašlal a když se všichni dosmáli začal jim vysvětlovat, jak bude konkurz probíhat.
"Takže ti co to chtějí zkusit na brankáře doprava a ti co na střelce doprava." Všichni ho poslechli. "Fajn, takže to je 5 brankářů a 25 střelců. Střelci se rozdělí na pět skupinek po pěti, pokud možno rozdělte se podle ročníků, brankáři chvilku počkají"
Rozdělili se přesně jak řekl; v 1. skupince byli dva kluci z druhého ročníku, jeden ze třetího ročníku a dvě holky ze třetího ročníku. Druhá skupinka byla složená ze čtyř holek a jednoho kluka ze čtvrtého ročníku. Třetí skupinku tvořilo pět kluků z pátého ročníku.Ve čtvrté skupince byla jedna holka, jinak samí kluci všichni z šestého ročníku. No a v páté skupince byla Lily a čtyři kluci ze sedmého ročníku.
"Určitě jste všichni skvělý a určitě chcete všichni do týmu a já bych vás tu chtěl všechny, ale představte si, že profesorka McGonagallová mi řekla, že náš tým může mít jenom jednoho brankáře a jenom 3 střelce! Mě vážně zajímalo, jak na tohle přišla!"
"Říkal jste něco Pottere?" ozvalo se Jamesovi za zády.
"Ehm paní profesorko, já, já nevě-nevěděl, že
se ta-taky přijdete podívat" vykoktal James. Všichni už se zase váleli smíchy po zemi.
"Jen jsem se zastavila, abych zkontrolovala, že všechno zvládáte, ale jak se zdá, dělala jsem si zbytečné obavy!" odpověděla profesorka a v očích se jí pobaveně zablesklo. Nato se otočila a zamířila k hradu.
"Ehm," odkašlal si znovu James "takže na začátek všichni střelci obletí 3x hřiště jak nejrychleji to jde, poslední z každé skupinky vypadává. Poletíte od nejmladších, takže první letíte vy, ukázal na skupinku druháků a třeťáku. Jo a ještě, když někdo spadne, taky vypadává!
Tak a můžete letět-TEĎ!" Všichni nadšeně vyrazili, ale do cíle se dostali jenom tři, takže postoupily ty dvě holky ze třetího ročníku.. Z druhé skupinky dorazili čtyři a tím pádem postupovali tři, byl to ten jeden kluk a dvě pěkně potřeštěné holky. Třetí skupinka už dorazila kompletní a vypadl jeden kluk co vypadal jako červíčkovo dvojče. Ze čtvrté skupinky dorazila jako první ta holka a těsně za ní proletěli dva kluci. Další dva doletěli asi až po minutě a tak vypadli oba. A pak přišla na řadu Lily. James i Sue jí drželi palce. K Jamesovu překvapení byla docela dost rychlá, dorazila jako druhá. Takže i tady vypadl kluk.
"Tak a teď to samé, ale poletíte po zadu."
Z první ani z druhé skupinky to nikdo nezvládl bez pádu, ze třetí dorazili dva, ale byli tak hrozně pomalí, že James nevzal ani jednoho. Ze čtvrté skupinky dorazila
ta holka jako druhá a jeden z obou kluků vypadl. Teď byla zase řada na Lily. Tentokrát dorazila první, ale všichni doletěli tak těsně, že je James vzal všechny. Takže teď mu zbylo 6 uchazečů na post střelce. "Tak a teď všichni obleťte najednou jedno kolečko a držte se jenom rukama, kdo doletí poslední vypadává." Z toho měla Lily největší strach ale nakonec doletěla předposlední a tak postupovala dál.
"Tak každý brankář půjde k jednomu střelci. Ty," ukázal na holku ze sedmého ročníku, "půjdeš tady se s tou ze šestého ročníku a Krisi ty budeš s Evansovou a vy ostatní se rozdělte jak chcete!" Lily i Kristián jenom zalapali po dechu.


5.kapitola

22. června 2010 v 18:50 | Lily
5.Kapitola

Září uběhlo v Bradavicích jako voda a už tu byl říjen. Úkolů bylo pořád víc a látka pořád těžší a všichni učitelé do nich bečeli něco o OVCÍCH, takže i tací jako Sírius se museli občas učit. Lily se učila pořád stejně a zůstala i více méně stejně dobrou prefektkou, ale zároveň
se snažila chovat dál jako absolutní koketa-barbína-rebelka, prostě úplně jinak než se chovala předchozích 6 let. James si jí teď taky tolik nevšímal, samozřejmě jí zval na rande, ale už jenom 5x denně. Lily si myslela, že její plán začíná vycházet, jenže v tom vězelo něco úplně jiného. James sice nebyl vzorný student a ani prefekt, ale byl kapitánem nebelvírského famfrpálového družstva, takže se musel pěkně otáčet. Začal říjen a jemu pořád ještě chyběl brankář a jeden střelec! Rozhodl se, že konkurz udělá příští sobotu a tak v nebelvírské společenské místnosti vyvěsil oznámení. Doufal, že najde dobrou náhradu a tým se brzo sehraje, 1.zápas sice hrál mrzimor se zmijozelem, ale stejně nehodlal promarnit čas, na sehrání budoucího týmu.
            Lily věděla, že Potter brzo bude muset udělat konkurz do týmu a právě to byl jeden z důležitých bodů jejího plánu. Chtěla na konkurz jít a pokud možno ho i vyhrát, ale věděla, že to se jí asi nikdy nepovede, takže měla skvělé řešení i pro prohru.Už od začátku školního roku tajně trénovala se Sue, která hrála v týmu na postu střelce. Sue jí sice pořád říkala, že je dost dobrá a že nemusí pořád cvičit, ale Lily si nadala říct.
"Nechápu, proč ses do týmu nepřihlásila už dřív Lily, famfrpál nehraješ tak hrozně, jak jsi říkala."
" Za prvé, hraju hrozně a ty to víš, tak se mě nesnaž utěšit, za druhé jsem se nepřihlásila kvůli Potterovi, aby nevěděl, jak moc mi přijde famfrpál úžasnej a nepředváděl se ještě víc a za třetí, na tréninky jsem nikdy neměla dost času, ale teď když se brzo vykašlu na školu…"
"Cože Lily, ale to přece nemůžeš, nedělej to jenom kvůli Potterovi." Lily se hystericky zasmála. "Jenom kvůli Potterovi?! Pro to, abych se ho zbavila, bych udělala cokoli Sue, teda skoro. Nikdy bych neopustila přátele, Bradavice, nebo bych nepoužila kletby které se nepromíjejí, ale jinak bych udělala snad vážně cokoli."
Lily si často myslela, že moudrý klobouk udělal chybu, když jí poslal do nebelvíru, nemyslela si, že by měla nebelvírské vlastnosti, ale to byla jedna z mála věcí, které si Lily myslela špatně. Jednu nehelvítskou vlastnost měla na rozdávání. Pro přátele by klidně umřela. Pro rodinu samozřejmě taky, i pro Petúnii, člověku se nechce moc umírat pro lidi co mu říkají zrůdo, ale Lily ji měla i přes to ráda. Ale své přátele měla radši.
            Když nadešel den konkurzu James byl nervózní, jako kdyby dělal konkurz sám, ale v porovnání s Lily to nebylo nic. Odmítla cokoliv sníst při snídani. Sue byla ve skvělé náladě, dokud nezaslechla rozhovor mezi Sellem a Potterem.
"Kristiáne, doufám, že to zkusíš na brankáře. Tvoje koleno už je v pořádku ne?"
"Jasně Jamesi, vážně mě štve že sem loni nemohl nastoupit, ale přes prázdniny sem byl často u Sv. Munga a koleno je jako dřív. Jen si nejsem jistej, jestli sem nevyšel z formy a"
"Ty a vyšel z formy?! Prosimtě Krisi, ty si talent od přírody." Přerušil ho James.
"a taky nevím, víš no od loňska je v týmu taky Sue ne?"
" A sakra! Tohle mě nenapadlo! Ale neboj Sue je skvělá a určitě to nějak zvládnete. Kdyby třeba Evansová přišla do týmu, já bych se k ní choval jako ke každýmu jinýmu spoluhráči."
"Jo, jenže Evansová famfrpál nesnáší, tu by k tomu nedonutilo ani"
Ani co by Lily ke vstupu do týmu nedonutilo se ovšem Sue nedozvěděla, protože se Lily zvedla a zamířila z Velké síně, a tak běžela za ní. Lily běžela do nebelvírské místnosti a odtud hned zamířila do ložnice, kde se zhroutila na postel.
"Lily, co se děje? Brečíš? Lily, Potter on-" Sue se na Lily nechápavě dívala, slyšela ten rozhovor taky? Je kvůli něčemu smutná? Ale vždyť přeci Potter nic neřekl? Nebo jí něco uniklo?
"Sue já nemůžu! Nemůžu to udělat!"
"O čem to sakra mluvíš Lily?!"
" Potter bere famfrpál hrozně vážně a taky já nejsem dobrá, i kdyby mě vzal jenom proto, že chce všem ukázat, jak za ním dolejzám, nemůžu to udělat nebelvíru!"
Takže ten rozhovor neslyšela, no to je možná škoda, blesklo Sue hlavou. "Lily, poslouchej mě! Jestli nejsi dost dobrá, což si nemyslím, James tě do týmu nevezme! Prostě půjdeš na ten konkurz a všem to natřeš a pak tam taky budeš jako moje psychická podpora u výběru brankáře." Řekla rázně Sue.
"U výběru brankáře, ale Sue pro-Sell?!!!
On…já myslela, že už nadobro odstoupil!"
"Ten a vzdát se famfrpál?! Ten je stejně velkej maniak jako Potter! Loni měl jenom něco s kolenem, co Pomfreyová neuměla dát do pořádku, ale teď už je, jak se zdá v plné formě." Řekla poněkud smutně Sue.

Voldemort versus Potter

21. června 2010 v 22:22 | Rose |  Básničky HP
Voldemort versus Potter

Lord Voldemort je velmi zlý čaroděj
a Harry Potter s ním soupeří,
smrtijedi se kolem něj vždy vyrojej
a mezi sebou se hašteří.

Harry však Voldemorta přemohl
a všichni mu provolávají slávu,
ani si při tom nic nenamohl,
i já mu vesele mávu.



PS: Moc musím poděkovat Ginny, která mi s touto básničkou pomáhala. :)

Kniha HARRY POTTER

21. června 2010 v 17:24 | Rose |  Básničky HP
Kniha "Harry Potter"

Když večer usínám s knihou v ruce,
přemýšlím o světě kouzelníků,
a doufám, že v mém snu budou Bradavice
a já tam potkám Lily, Alba a Jamese.

Ráno co ráno se probouzím s otlačenými zády od knihy,
přejíždím po velkých písmenech na jejím tlustém hřbetu,
které vyobrazují jen dvě slova: Harry Potter.
A sním... kdyby, jen kdyby....

Chci věřit tomu, že Harry opravdu žil,
že třeba někteří mí známí jsou kouzelníci,
že nějaký James přeci jen kdysi byl
a zamiloval se do jedné krásné Lily.

Povídka: Albus

20. června 2010 v 16:46 | Rose |  Jednorázovky



S trhnutím se probudil a rozhlédl se kolem sebe. Ležel na trávě a nad sebou viděl stromy a nasd mezi jejich větvemi probleskovaly sluneční paprsky. Nechtělo se mu vstát, nejraději by tady ležel ještě dlouho, dlouho a jen snil. Na chodidlech ho šimrala dlouhá tráva a v uších mu zněl zpěv ptáčků. Přivřel oči a nechal si lehký větřík pohrávat s jeho černými vlasy. 
Pak se ale přinutil otevřít víčka. Posadil se a ztěžka se rozhlédl kolem sebe. Najednou překvapeně vykřikl. Ležel na pozemcích Bradavic a slunce už stálo pěkně vysoko. Zničehonic si vzpomněl na všechno. Jak sem v noci přišel, přemýšlet za srpku měsíce o životě a smrti a pak z toho nejspíše usnul.
Bleskově vyskočil a hnal se k hradu. Určitě už je nejmíň deset hodin a on má být na nějaké hodině. Rychle ještě za běhu vytáhl hůlku a usušil si provlhlý hábit od rosy.
"Kam teď?" pomyslel si, když prudce zabrzdil ve Velké síni. "Co je asi tak za den?"
Najednou se kolem něj prohnal Hugo. "Hej, Albusi, co tady děláš?"
"Čau Hugo... Nevíš, co je dneska za den?"
"Sobota, ne?"
"Sobota!? Super... nebo spíš sakra. To jsem mohl ještě ležet venku."
"Venku?"
"Neřeš. A měsíc?"
"To si snad děláš srandu, Albe?"
Nevěřícně na něj vytřeštil oči jeho mladší bratranec. Pak vytáhl hůlku a z ní rovnou do Albusova rozespalého obličeje vystříkla ledová voda.
"Jsem Albus Severus Potter, je červen, sobota a mám dva sourozence a dva rodiče," odříkal si Albus, aby si utřídil myšlenky. Ale pak nejistě dodal: "Nebo tři?"
Hugovi poklesla čelist. "Albe...?!"
"To jsme si dělal legraci!"
"No já už myslel, žes zešílel. Jo a ještě si zapomněl na svoje čtvrté jméno!"
"Cože? Jaké čtvrté jméno???"
"No přeci Debil," ušklíbl se na něj Hugo.
"Jo ták!"
Oba se rozesmáli. Za chvilku ale zase zvážněli.
"Co Lily?" pípl Hugo. Lily, nejmladší Potterová a Hugova sestřenka a spolužačka, před měsícem onemosněla nějakou záhadnou nemocí a už přes tři týdny ležela v nemocnici U svatého Munga.
"Jo, uzravuje se. Už je to mnohem lepší," usmál se Albus.
"Super," vydechl Hugo.
"A co Rose?" Rose byla stejně stará jako James a oba minulý rok úspěšně složili OVCE.
"Ani nevim... Jejda, dneska se jde do Prasinek," vzpomněl si najendou Hugo.
"No jejda," zašklebil se ironicky Albus, ale pak se zarazil a něco si uvědomil. "Jejda!!!"
"Co je?" zvědavě se otázal jeho bratránek.
"Já jen chtěl... no to je fuk."
"Pozvat Jane Longbottomovou?"
"Hej, jak to víš, Hugo?"
"Toho by si všiml i slepej, že..."
Albus ho ale rychle zarazil. "Hugo, neřvi tak!"
"No nic, já už stejně musím. Hodně štěstí!"

ZP - 10.k.

18. června 2010 v 20:39 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 10.

     Život v Krásnohůlkách pomalu šel, odehrál se první zápas ve famfrpálu, studenti mohli jít na jeden výlet z pozemků školy a otevřelo se mnoho nových klubů. Jenže Renn se zdálo, že už jen tak přežívá. Že už život nemá ten správný nádech. Že je tu jak páté kolo od vozu. Držely jí jen dopisy od Veroniky a Calvina, které jí ujišťovali, že je stále ještě pro někoho důležitá. Taky jí párkrát poslali dopis babička, teta nebo strýc, jenže ona věděla, že oni sami se trápí nad ztrátou jejích rodičů stejně jako ona a nejsou ty jejich povzbudivé věty vůbec upřímné.
      Deštivé dny se střídaly jeden za druhým a pomalu přicházel říjen.
      Veronika psala čím dál míň, a přestože se snažila psát vesele a tak, Renn z jejích roztřesených řádků a vyjadřování poznala, že je na tom mnohem hůře. Poslední říjnový den jí dokonce přišel dopis s tím, že Verču musí přemístit do lepší nemocnice v Londýně, U svatého Munga, kde prý měla větší šanci na uzdravení. Nebo na to, aby vůbec nezemřela, domyslela si černovláska beznadějně a v očích se jí od toho dne zračila neskutečná lítost. Mohla za to ona. Nechtěla si to přiznat. Ale mohla. Nepřímě, nechtěně... ale přeci jen. Kdyby nebylo jí, Veronika by už tak dlouho netrpěla. Na ten den, co Veroniku kousl had do smrti nezapomene... Kdyby tam zrovna ten den nepřišla do parku, Verča by se teď dál kamarádila spokojeně se Sofií a ona... to je jedno co ona. Ale vždyť Sofie jí stejně strašně využívala, vždyť se jí za zády smála, vždyť na ní byla hnusná! Jenže čím dál tím víc o tom přemýšlela, tím víc si tím nebyla jistá. Ne, určitě to tak je!
    
     Za pár dní ráno přišla Renn na snídani a prvního, čeho si všimla, byly Sofiiny oči, které se na ni upíraly od jednoho stolu. Zrzka na ni vyčítavě koukala a na jejím obličeji bylo vidět, že před chvíli hodně brečela. Renn taky, ale ta si to stihla vymýt kouzlem, ale ty Sofiiny oči! Zarudlé od pláče, zářivě zelené, smutně se koukající do fialových očí svojí nenáviděné spolužačky. Upřímné a čisté, avšak smutné a zamyšlené. Ten vyčítavý pohled probodával Renn jak ostrý nůž a ona se pod tím pohledem otřásla. I několik psychicky slabších osob v jejich blízkosti se začalo nervózně ošívat.
     Ten pohled říkal: "Za všechno můžeš ty. Tohle je jen tvoje vinna. Jsi zrádkyně." Neříkal to naštvaně, spíš jen vyčítavě a až trochu lítostivě. Jak kdyby čekal, jak na to zareaguje. V zelenkavých očích se Sofii odrážel smutek, bezedný smutek a naopak ve fialkových očí Renn jako by v nich bylo možnost spatřit beznaděj a možná i náznak pochopení. Tak se probodávali pohledem dobrých pár vteřin a ani jedna nebyla s to se od toho hypnotizického pohledu, kterým si bezeslovně vypovídali vše, uhnout.
     Ten samý den hned Renn zjistila, co se její rusovlasé spolužačce stalo. Pohádala se strašlivě Ráchel a tím pro ni haslo další přátelství.
    
     V ten den začalo období Sofiiných vyčítavých pohledů, nad kterými by se snad rozplakal i kámen a Renn sledovali na každém kroku a ona se z toho snad mohla zbláznit.
     Dopisy od Veroniky chodily čím dál méně a i ona už se neměla tolikrát k tomu, aby jí napsala. Calvin jí napsal, že teď nemá tolik času a má spoustu práce do školy a dopis od něj nedostala už několik týdnů. Ona mu psala sice pravidelně, ale bez opětování.
     V nocích snila o bezstarostném životě před tím, než se přestěhovali do Francie. Nebo aspoň před tím, než jí umřeli rodiče, zradil David a Veroniku poslali do Londýna. Snila o krásných prázdninách s Calvinem, snila o jejich polibku a o Calvinově nevyčerpávajícímu se vtipu a optimismu. Chtěla být někde daleko, od všech povinností a starostí. Nechtěla už nic řešit. A snad už po stý se kvůli všemu rozbrečela. A plakala skoro až do úsvitu, kdy samým pláčem a vyčerpáním usnula a z pod řas se jí vykutálely na polštář ještě poslední slzičky.

     Od této doby už se nemohla na Sofii podívat bez výčitek, od této doby kdykoliv se na ní zadívala, spatřila jen její bledý obličej a její zarudlé oči do pláče, nebo potůčky od slz na jejích tvářích. Ty její vyčítavé, zoufalé pohledy. Ty její beznadějné oči! Jako by říkali: Prosím, Renn, tys mě do toho zatáhla, tak mě teď taky vytáhni! Nebyl v nich vztek. Byl v nich jen bezedný smutek, lítost a beznaděj. A touha po přátelství.
     Rusovláska seděla vždy někde v koutku, četla si, nebo si něco psala do nějakého zápisníčku, ale vždy když kolem ní prošla, zvedla ty svoje zářivé smutné oči a probodla jí pohledem, naostřeným jak střípek skla a nejednou jí z očka skanula slza, která se na její bledé tvářičce vnímala jako třpytivý diamant.
     Protože už byli v šestém ročníku, profesoři jim nakládali stále více úkolů. Renn byla chytrá, ale přesto měla dělat, aby v nějakém předmětu nezaostávala. A do toho jí trápili ty Sofiiny pohledy.
      To jí ta hádka s Ráchel tak vzala? A ona za to přece nemůže! Vždyť by se měla raději vyčítavě dívat na Ráchel. Ale proč jí neustále těma uslzenýma očima sleduje?

     V listopadu Davida snad skoro vůbec neviděla a nijak jí to netrápilo. Nepotřebovala, aby si zas připomněla pohled jeho laskavých očí a zasněný úsměv. Už se jí na něj skoro podařilo zapomenout. Přesto všechno snům neporučila a často se jí o něm zdálo. Jak jen mohl začít chodit s Karen? Proč jen se tak změnil? Proč jen to nemůže být zase její starý David?

ZP - 9. kapitola

18. června 2010 v 20:26 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 9.

       Když všichni usedli kolem obrovského kulatého stolu a nedočkavě očekávali, až přijde ředitel, vyprávěla Lucilla Renn svoje veselé zážitky z prázdnin. Ta se upřímně smála a úplně zapomněla na všechny tragické události posledního roku.
       Renn se rozhlížela po těch známých tvářích, které už dva měsíce neviděla a najednou je měla zase před sebou a cítila se šťastná. Vedle ní seděla smějící se Lucilla a Pheobe, dále pak viděla, jak se o několik míst dál drží kolem ramen Sofie a Ráchel a byla ráda, že má Sofie stále kamarádku, pak přejížděla dál pohledem svých fialových očí po starých a někdy i nových tvářích. Zničehonic se však střetl její pohled s Davidovým. Na klíně mu seděla přitulená Karen a její ruce ovíjeli Davidův krk. V jeho očích jako by na chvilku postřehla i lítost, smutek, stesk a touhu. Ale pak rychle uhnul pohledem, zatvářil se sebejistě a pohladil Karen něžně po tváři. Renn pohodila černými vlnitými vlasy a zatvářila se znechuceně. Na tohle se nemůžu koukat, pomyslela si a v očích se jí usadil smutek. Ale pak si vzpoměla na Calvina a řekla si, že je jí nějaký David úplně jedno, vždyť ví, že Calvin na ní bude čekat klidně navždy.
      Najednou do síně nepřišel starý, shrbený ředitel, ale nějaká obrovská dáma, v širokých šatech a velkém klobouku. Měřila přes dva metry a v pase byla velmi tlustá. Studenti na ní udiveně civěli a pár jich dokonce zapomělo zavřít ústa.
      "Dobrý den. Já jsem vaše nová ředitelka, madam Maxime. Musím vám totiž oznámit velmi smutnou zprávu. Vás předchozí ředitel už není mezi námi. Odešel od nás před pěti dny, tedy ve středu k ránu. Přišlo se na to ale až později a pak to bylo přehlušeno tím, že Harry Potter přežil smrtelnou kletbu a říká se, že ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, pak zmizel. Pana ředitele zabila skupinka smrtijedů a zatím, co je nám známo, se domníváme, že k němu přišli asi v pět ráno. Bojoval statečně, ale proti tak velké přesile neměl šanci. Proto se omlouvám všem prvákům, že nedostali žádné informace, ale poslední týden bylo opravdu rušno. Jsem ale ráda, že můžu být nová Krásnohůlská ředitelka," ze široka se usmála a pak ta obrovitánská ženská ve středních letech odkráčela k ředitelskému křeslu.
      Dav studentů na ni ještě chvíli nechápavě zíral a pak propukl v zuřivý šepot. Jeden ostrý dívčí hlas však přehlušil všechny ostatní. "A proč jste se stala ředitelkou zrovna vy? Vždyť jste tu předtím ani neučila!"
      Madam Maxime ale odpověděla, že byla blízká přítelkyně pana ředitele a že tak zvolilo ministerstvo školství. Pak ještě dodala: "A že jsme tu neučila? To není pravda, jen si mě nejspíš nepamatujete. Ale ještě před devíti jsem tu byla profesorkou přeměňování. Pak jsem však odešla za nějakým posláním a musela jsme se věnovat jiným věcem."
      "Jakým?" křičeli všichni.
      "To vám nemohu říct."

     Renn se tenhle rok necítila v Krásnohůlkách už tak doma, jako dřív. V šestém ročníku si mohli předměty mnohem více volit a ona si jich vybrala opravdu hodně, protože sedět po večerech u krbu s Lucillou nebo Pheobe už jí tak nebavilo a David... na toho raději nemyslela.
      Milovala, když ležela v noci v posteli, zachumlaná pod peřinou, vzpomínala na Calvina a ten úžasný srpen, který s ním prožila. Hned po týdnu mu poslala sovu s dopisem a s tím, aby jí po ní klidně poslal dopis zpět, jestli se mu bude chtít. Teď jí nedočkavě vyčkávala a těšila se na Calvinovi optimistické řádky.
      Druhý týden o víkendu jí dopis konečně přišel. Když jí sedala sova na ramena, skoro se chvěla nedočkavostí. Sedla si k oknu, rozbalila obálku a dala se do čtení. Calvinova roztřesená písmenka jí hned vyloudila úsměv na rtech a během čtení se nemálo zasmála, zvlášť když popisoval, jak se jeho malá sestřička divila, když mu na okno zaklepala sova. Jenže když dočetla, hlava jako by jí najednou ztěžkla smutkem a ona jen smutně zírala na konec jeho dopisu.
     Tak si to v té škole pro speciální chytrolíny užívej, Medúzo, ale nezapomeň přitom na mě! :) Tvůj Calvin
    "Užívej? Bez tebe se to nedá, Calvine," zamumlala do větru za oknem. "Kdybych tě tu tak měla!"

ZP - 8. kapitolka

17. června 2010 v 14:54 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 8.

     Renn se u Pheobe líbilo a prožili spolu pěkných pár dní v jejich bytě v Paříži. Povídali si o všem možném, nadávali na Karen a Davida a Renn vyprávěla Pheobe o Calvinovi a ona zas jí o kamarádkách, které potkala na dovolené v Praze, kam jela na začátku prázdnin. Jen tématu rodiče se obě vyhýbali, přesto se Renn někdy neubránila slzám, když si na ně vzpomněla.
     Renn taky jela navštívit Veroniku do nemocnice. Dlouho si tam spolu povídaly a smály se a obě při tom přišly na jiné myšlenky a byly rády. Blondýnka byla sice vyhublá a bledá v obličeji ještě více, než když jí viděla o Vánocích, ale hned co uviděla svojí dlouholetou kamarádku se zoveselila.

     V sobotu večer sova přinesla Pheobe noviny a ta, když je rozevřela, najednou zalapala po dechu a pak radostně vypískla a začala tancovat po bytě a skákat radostí.
     "Co se děje?" ptala se zmatená Renn a Pheobe jí jen šťastně objala, hodila jí noviny a pak vyběhla z bytu na verandu a začala si strašně nahlas něco prozpěvovat.
     Renn si přečetla na titulní stránce obrovský nadpis, který hlásal:
     Davy šílí, roční chlapec jménem Harry Potter přežil smrtelnou kletbu vy-víte-koho!
     Srdce se jí zastavilo a jen na to chvíli koukala s otevřenou pusou neschopna nic dělat.
     Zničehonic se otevřeli dveře a do bytu přišla zpět z nákupu Pheobina matka.
     "Mami! Slyšela jsi, že ten Harry Potter...?" běžela k ní Pheobe a začala na ní nadšeně chrlit novinku.
     "Ano, už jsem o tom slyšela, je to úžasné, ale teď se vzpamatuj," klidnila ji matka.
     "Ale mamko, to se ještě nikdy nestalo!" volala vzrušeně Pheobe.
     "Dobře, dobře. Ale nesmíš hned všemu věřit, stalo se to teprve včera večer, není to ještě ověřené, a víš co všechno novináři nenapíší. Určitě se stalo něco zajímavého, ale neznáme přesné okolnosti!"
      "Ten Harry je ale hustej," vydechla konečně Renn.

     V pondělí ráno nastal zmatek, všude lítali školní hábity, přes celý byt na sebe pokřikovali a učebnice do školy, které si byli den předtím nakoupit, přetékaly z kufrů.
      Když ten chaos konečně ustal a Renn se rozkoukala, zjistila, že stojí na malém plácku uprostřed Paříže. "Tak pojď!" vyzvala jí Pheobe, která se mezitím stihla rozloučit s rodiči. Renn si odhrnula havraní vlasy z obličeje, přišla k malému černému poklopu, u kterého právě postávalo pár malých dětí s velkými kufry a jednou kočkou.
     "Dobrý den, my jedeme poprvé do Krásnohůlek a nevíme, jak..."
     "Čau. To je v pořádku, rádi vám to ukážeme," usmála se na ně přívětivě Pheobe a pak jim vysvětlila postup. Nejprve se rozhlédla, jestli je nevidí nějaký mudla a pak se zlehka dotkla poklopu hůlkou a pak jasným hlasem řekla: "Krásnohůlky!" Poklop se otevřel, a když do něj člověk nahlédl, viděl jen bílou tmu. Ano, bílou, neproniknutelnou tmu, hustou jak mlíko.
     "Tak a teď tam musíte skočit," laskavě dodala Renn.
     "Je to... ehm, bezpečný?" zeptala se vystrašená dívenka se zářivou mašlí v kudrnatých vlasech.
     "Jo, jasně. Každý rok tam skáče stovky studentů," řekla Renn a najednou se zarazila a zatvářila se překvapeně. "A copak vy jste nedostali včera dopis s přesnými informacemi, jak se dostat do Krásnohůlek?"
     "Cože? To ne."
     "Ne-e. My jsme dostali dopis už na začátku prázdnin, že nás přijali na tuhle školu a něco málo, kdy se máme dostavit ke kočáru a tak, ale včera jsme nic nedostali."
     Pheobe pokrčila rameny a poznamenala: "To je zvláštní, já vždycky myslela, že ty informační dopisy dostává každý první ročník."
      "To je teď jedno," zamumlala Renn. "Pospěšte si, ať jsme tam včas."
      A pak se odrazila a skočila do poklopu. Letěla hustou mlhou, špatně se jí dýchalo a pálily jí oči, proto je raději zavřela. Najednou uslyšela podivné zašumění a víčka znovu otevřela a to už stála na velkém prostranství a před ní parkoval Krásnohůlský kočár.
    
     Jeli nebo spíše letěli kočárem už nejmíň hodinu a Renn nedočkavě čekala, kdy už tam budou. Všude kolem slyšela hlasy, jak se baví o Harry Potterovi a Voldemortovi. Bylo to od té doby, co přežil Voldemortův útok, velmi oblíbené téma a neslyšela jediného kouzelníka, který by o tom nemluvil.
      Ona sama tím byla strašně nadšená, ale vždy když o tom přemýšlela, vzpomněla si na rodiče. To kvůli Voldemortovi se před více než osmi lety přestěhovali z Londýna, jenže Smrtijedi si její rodiče, které proti nim dříve velmi bojovali a protestovali, našli a zavraždili. Bylo jí líto toho Pottera, který teď přišel také o rodiče, protože sama věděla, jaké je to být bez nich. Všichni slaví, jak přežil tu hroznou kletbu, ale kdo pomyslel na něj? Na něj jako na chudého sirotka. Jaký bude asi jeho život? Život slavného kouzelníka, přesto možná život smutný...
     Byla už sezením celá ztuhlá a měla prozkoumaný každý koutek kočáru, který byl uvnitř zvětšen kouzly, aby se tam vešlo tolik lidí.
      Najednou uslyšela, jak někdo vykřikl: "Krásnohůlky za deset minut!" A v duchu zajásala. Konečně zase tady...





Omlouvám se paní Rowlingové, že jsem pozměnila fakta o čase, kdy se Voldemortovi nepodařilo zabít Harryho Pottera. Z hellowinu jsem to přesunula na poslední srpen, kdy by mu mělo být přesně rok.

4.Kapitola

16. června 2010 v 21:11 | Lily
4.Kapitola

A skutečně, hned první hodinu Lily James poslal několik psaníček jak ho mrzí, že šel na snídani brzo ráno. Lily mu neodpovídala a snažila se dávat pozor, ale v duchu byla trochu naštvaná, doufala, že James bude překvapeném, ale nepříjemně a ne že ho bude mrzet, že to promeškal. Oproti tomu Remus se k ní začal chovat odtažitě. Rozhodla se, že si s ním bude muset co nejdřív promluvit a tak mu hned poslala psaníčko, jestli by se s ní nesešel dneska večer v knihovně. Když si to Remus přečetl překvapeně se na ní podíval, ale nakonec kývnul na souhlas. Lily se ulevilo, nechtěla by kvůli Potterovi přijít i o Remuse.
Sue vůbec nadávala pozor, protože ona a Sell po sobě celou hodinu vrhali pohledy, Kristián pobavené a Sue naštvané.
A když se jí McGonagalová zeptala proč vůbec nedává pozor, celá zrudla a jenom něco nesrozumitelně zamumlala.
            Bylo už po večeři, když se Lily s Remusem sešla v knihovně.
"Ahoj Reme, jsem ráda, že si přišel, chci, abys věděl, proč se poslední dobou chovám jako naprostá nána" vychrlila ze sebe Lily ještě než Remus stihl otevřít pusu.
" No, to by mě docela zajímalo Lily, víš, že tě mám rád takovou jaká jsi, ale poslední dobou to vůbec nejsi ty. Chováš se jako Sírius a jeho fanynky dohromady!"
"A co na to říká Potter?!" vypálila hned otázku Lily.
"James? Ani nevím ještě jsem s ním o tom nemlu-PANE BOŽE LILY!!! TY TO DĚLÁŠ JENOM KVŮLI NĚMU?!"
"Otázka je, jestli to funguje a jestli jo Remusi, nepřestanu s tím, dokud si o mě nebude myslet jenom to nejhorší, to ti říkám rovnou. Nic mě nepřesvědčí o opaku!"
"A stojí ti on za to ponížení Lily? Já vás mám rád oba, ale teď a tady ti říkám, že ze něco takového James nestojí. A navíc, jak víš, že mu to nevyslepičim?"
"Věřím ti, vím, že jsi Potterův přítel, ale jsi i můj kamarád. Nejsi ani na jedné straně a já bych nechtěla, abych kvůli pitomé maškarádě na Pottera ztratila i tebe."
Remuse zaskočila Lilyina upřímnost, ale přesto jí odpověděl. "Lily, James tě miluje! Miluje tě už hrozně dlouho, ten si o tobě nikdy nebude myslet jenom to nejhorší a jestli se bude trápit, možná mu řeknu pravdu."
"Ale Reme, to by jsi mi přeci neudělal."
"Jemu bych to neudělal Lily! On tě má vážně rád. To není jen takové poblouznění. A ani to není jako třeba mezi Kristiánem a Sue. Ti dva se jenom štvou, ale James to myslí upřímně!"
"Remusi prosím. Tohle je moje věc a já ti to řekla jen kvůli tomu, že si můj přítel. Nežádám a ani nechci žádnou radu."
"Jak myslíš Lily."
"Díky Remusi, jsi vážně skvělém!" vykřikla Lily, dala mu pusu na tvář a odběhla kamsi do neznáma. Remus si jenom povzdechl a šel směrem ke spolčence a doufal, že tam nenarazí na Jamese, protože by se hned začal vyptávat kdy byl a on mu nechtěl lhát, ale ani nechtěl zradit Lily.
James ve spolčence nebyl, zato tam ale narazil na Kristiána a Sue, jak se hádají. Viděl, že Sue nechybí daleko k tomu, aby ho flákla po hlavě nějakou hodně tlustou knihou.
V duchu se musel usmát, když si vzpomněl, jak na sebe byli oba v prvním ročníku docela milí.

James a Lily

15. června 2010 v 19:16 | Lily |  Jednorázovky
Tohle jsem vymyslela spolu s Rose. Je to na stejném principu jako Lilyin sen. Vymeslily jsme pár vět a pak předaly té druhé

To byla zase hodina! Křiklan už asi senilní pomyslela si Lily. Ale brzy na něj zapomněla, protoe se k ní přihnal James a zařval :"Evansová, máš rozepnutej-"
víc až ale říct nestihl, protože za ním proběhl Black a zastavil tak prudce, že do Jamese narazil a oba spadli na zem. Jenže jelikož Potter už stál skoro u Lily, tak ji sundali taky.
"Pottere, ty jsi ale debil! Okamžitě za mě slez!"
"Nebo co?"usmál se šibalsky James, který ležel na ní. Sirius se už stihl vytratit , a tak byly v té chodbě jenom Lily, která se trochu dusila a její obličej začínal nabírat barvu jejích vlasů, a James, který se výborně bavil.
"Nebo uvidíš Pottere!"
"Tak to teda chci vidit."
"tak to se těš!"
"A na co?"
"Neptej se a slez!"
James se teda nakonec zvedl a Lily hned vyskočila na nohy a ignorovala Jamesovu nataženou ruku. "Ale no tak Evansová, to tě tak přitahuju, že se mě bojíš dotknou abys neomdlela?" Lily mu vlepila facku."Jako dotek ti to stačilo Pottere?!"
"Ehm...bohatě" odpověděl a třel si svojí úplně rudou tvář. Jak se na něj Lilykoukala, najednou jí, když chvilku mlčel, připadal docela pěkný a saldký a bylo jí ho až líto.
"Víš Lily, že bys byla docela dobrý odrážeč?"
"Pane bože Jamesi, to musíš daá všude famfrpál-a proč se tak blbě tlemíš?"
"Řekla jsi mi Jamesi. JAMESI!"
"To teda ani náhodou."
"Ale jo, přiznej si to Lily Evansová, prostě mému kouzlu nemůžeš odolat." Najednou se v Lily něco pohnulo a ona vykřikla:"Evansová může, ale Lily ne!" a vrhla se k němu, povalila ho na záda a začalo ho lochtat. James ne ni chvíli vyjeveně koukal( i když to při záchvatu smíchu šlo dost těžko) a pak použil své vlastní zbraně a něžně Lily políbil. Ta si to ale nenechala líbit a začala ho líbat taky.  Když se vrátili večer do společenky spolu, málem Siriusovi přivodili infarkt.

ZP - 7. kap.

14. června 2010 v 17:17 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 7.

     S Calvinem neprožila ani tři týdny a už jí přišlo pozvání od Pheobe, jestli nechce k nim na posledních pět dnů prázdnin jet. Dlouho si to rozmýšlela, chtěla by tu zůstat ještě s Calvinem, ale musela uznat, že se jí po kamarádce ze školy stýská. Babička jí řekla, že by jí to samozřejmě dovolila a tak se nakonec rozhodla, že pojede.
     Když to řekla Calvinovi, tak trochu posmutněl, ale pak hned začal vymýšlet, co by mohli večer podniknout.
     Renn to s ním pořád bavilo a od toho dne, co se políbili, k sobě začali být i otevřenější. Sice den na to, byli oba hrozně nervózní a nevěděli, co říct, ale když se ta stěna mezi nimi prolomila, byl jejich vztah ještě lepší.

     Večer před odjezdem zazvonila Renn na dům Calvinovi rodiny a její kamarád hned vyběhl ven. Šli spolu na pláž u domku Renniny babičky a tam si mlčky sedli do písku na to místo, kde jí Calvin poprvé oslovil. Renn zasněně hleděla do moře, nohy přitažené k bradě a v duchu si promýšlela slova, která by měla Calvinovi na rozloučenou říct.
     Calvin si zatím v duchu vzpomínal na červenec, kdy se tu ta krásná dívka objevila a on jí každé dopoledne sledoval, jak sedí někde bosa na lavičce a cpe se houskou a každý večer se nenápadně vytratil na pláž, aby jí mohl pozorovat, jak hledí do moře. Jak konečně na konci července dostal odvahu a oslovil jí a jak potom spolu prožili pěkných pár srpnových týdnů. Připadalo mu to tak dávno, co se s ní seznámil a přitom to nebylo o moc víc než nějakých pětadvacet dní. Co když už ji nikdy neuvidí? Co když na něj zapomene?
     Najednou černovlásku ze zamyšlení vytrhla sovička, která přistála Renn na rameni a začala jí do něj klovat.
     S obavami v očích pohlédla na zamyšleného Calvina. Vždy před ní o celém světě kouzelníků a čarodějek mlčela, co když bude zvědavý, jak to, že jí dopis přinesla sova? Ale nedalo se nic dělat, hořela totiž nedočkavostí, kdo jí to píše.
     Opatrně si vzala od sovičky obálku a hned poznala, že je to dopis z Krásnohůlek. No samozřejmě, výsledky NKÚ! Jak na to mohla zapomenout?
     Vybalila se zašustěním tlustý pergamen, který byl hustě popsaný černým inkoustem. Calvin sebou najednou trhnul, jako by se probral ze spánku a překvapeně na dopis vykulil hnědé oči.
   
"Med, co to...?" vylekaně vykřikl.                                                                                  
     Renn usoudila, že kdyby mu lhala, stejně by to poznal a jako výmluvu by teď stejně dokázala vymyslet? A taky věřila, že Calvin to nikomu neřekne. Snad.
      "Nebudeš mi nejspíš věřit, ale já... no prostě... To ses nikdy nezamyslel nad tím, proč jsem ti nevyprávěla nic o škole?"
      "A víš, že ani ne? Nějak mě to nikdy ani nenapadlo. Vím jen, že chodíš na nějakou internátní školu, ale víc vlastně ani netuším. Teď když se nad tím zamyslím- No máš asi pravdu," řekl stále překvapeným hlasem Calvin a zíral zaskočeně za sovou, která právě roztáhla křídla a zmizela v dáli.
      "Tak teď ti to povím, protože stejně zítra ráno odjíždím a vím, že ty bys nespal, dokud bys tuhle záhadu s poštovní sovou nevyluštil. A taky vím, že umíš udržet tajemství." Černovláska se rozhlédla kolem po ztemnělé pláži, ale nikdo na ní už nebyl. Přesto ztišila hlas do šepotu.
      "Chodím totiž do školy čar a kouzel." Když na ní nechápavě hleděl, jako by mu pověděla, že právě objevila mimozemšťany, tak dodala: "Jsem čarodějka."
     Chvíli bylo ticho a Calvin hledal v jejím obličeji sebemenší náznak úsměvu nebo zablýsknutí v jasně fialkových očí nebo aspoň něco, co by prozradilo, že žertuje. Ale nic takového nenašel.
     "Ehm. Cože jsi říkala, Medúzo?" zeptal se po pár minutách, i když jí přestože šeptala, slyšel moc dobře.
     "Jsem čarodějka. Umím kouzlit a chodím do kouzelnické školy. Ale jinak jsem úplně normální člověk, jenom prostě žiju ještě jakoby v jiném světě, v kouzelnickém světě."
     "To nemyslíš vážně! Střílíš si ze mě, viď?"
     "Ne. Ale pokud nechceš, nevěř. Já jen, aby ses nedivil, až si tady budu pročítat výsledky toho, jak mi dopadla jedna zkouška. NKÚ neboli Náležitá kouzelnická úroveň."
     Pak už se Renn dychtivě vrhla do čtení svých výsledků a nevnímala zírajícího Calvina vedle sebe, který nebyl schopen jediného slova, což se mu stávalo zřídka kdy. Ale teď jen civěl a zapomněl zavřít i ústa. Čarodějka? Co je to za blbost?
     Renn mezitím v duchu jásala. Prospěla ze všech předmětů, ze kterých dělala zkoušky, až na astronomii, ale to jí příliš netrápilo. A z kouzelných formulí měla dokonce V! Výborně, její rodiče by na ní byli pyšní. Její rodiče... Najednou jí slzy vstoupili do očí a ona by se nejraději rozbrečela. Jestli smutkem nebo štěstím, to nevěděla.

     Až někdy o půlnoci se loučila s Calvinem, kterému konečně všechno vysvětlila a zodpověděla všechny jeho nekonečné otázky. Byl z toho celý vedle, že se to všechno dozvěděl tak najednou, ale už se z toho začínal pomalu vzpamatovávat. Renn sice řekla, že nesmí o prázdninách používat kouzla, ale ukázala mu pohyblivé fotky svých rodičů, které stále nosila v kapsičce.
     Dlouho si povídali a bylo jim tak příjemně, že se nikdo neměl k odchodu.
     "Tak teda ahoj," řekla nakonec Renn a rozpačitě přešlapovala bosýma nohama na vychladlém písku. Před sebou viděla jen Calvinovu tmavou siluetu. Za ním šplouchalo moře, a když přejela pohledem na černou oblohu, viděla, jak na ní září několik hvězd.
     "Budeš mi chybět, Med," zašeptal a Renn najednou tahle přezdívka nepřišla hrozná, ale spíš roztomilá a přála si jí slyšet z jeho úst donekonečna.
     "Ty mi taky," smutně se na něj usmála. Pak bylo ticho, přerušované jen šploucháním vln.
     "Já tě miluju," vyslovil najednou ty tři slova, ke kterým se odhodlával celé léto a najednou věděl, že pokud jí je neřekne teď, už by jí je nemusel říct nikdy.
    Renn smáčeli velké slzy tvář a ani se je nijak nepokoušela zakrývat.
    "Díky, díky za krásné prázdniny, Calvine. Nejlepší prázdniny v mém životě. Kvůli tobě jsme zapomněla na všechny moje starosti. Na rodiče, na nemocnou Veroniku, na všechno. Budu na tebe do smrti vzpomínat," slíbila, ale to ještě netušila, že ta smrt přijde tak brzy.
     "Já na tebe taky!" souhlasil a pak se oba otočili a odcházeli každý do své postele a písek je píchal do chodidel.
     Najednou se Renn otočila, rozeběhla se za mizící postavou ve tmě a doběhla jí. Když se Calvin překvapeně otočil, skočila mu do náruče a pořádně ho objala. Calvin si jí jemně, ale pevně přitiskl k sobě a oba, ani nevěděli proč, se najednou spolu rozesmáli. Naposledy.
    

ZP - 6.kapitola

13. června 2010 v 21:45 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 6.

     Z Renn postupně spadl počáteční ostych a brzy se s Calvinem skamarádila a dozvěděla se o něm mnoho zajímavých věcí. Byl jen asi o půl roku starší, měl hnědé vlasy a oči, opálené tváře a šibalský úsměv. Měl vždy nějakou vtipnou poznámku a Renn si ho brzy velmi oblíbila.
     Z nudných odpolední strávených s nepříjemnými sestrami od sousedů nebo hlídání ukřičeného Lucase se staly ty nejlepší chvíle, na které potom ještě dlouho vzpomínala, protože právě tyhle prázdniny se potřebovala nejvíce odreagovat.
     Calvin to tu znal jako svoje vlastní boty a tak často vyráželi na pár kilometrů dlouhé výlety do skal nebo hráli zajímavé hry, které její nový kamarád vymyslel. Často při tom úplně zapomněla na svojí maminku s tátou a jen si užívala překrásných prázdnin.
   
     Jednou takhle šli odpoledne na nedalekou pláž a tam skákali po útesech, které vyčnívaly do moře. Objevili mezi kameny spousty krabů a Calvin vztyčil výzvu o to, kdo se dostane na vzdálený kámen, který napůl vyčníval z moře, ale když přišla nějaká větší vlna, tak se hned celý zatopil. Vypadal velmi kluzký a byl porostlý nějakým mořským mechem a nebyla na něm snad jediná plocha rovná a ještě ke všemu na něm byli přisáknuté škeble. Lepší cíl si snad Calvin vybrat nemohl.
     "Tak co, jdem na to?" vesele hlaholil Calvin.
     "Ty si klidně běž, ale já čekám na odliv," odsekla Renn, protože už vypozorovala, že i v tomto malém zálivu byl mezi přílivem a odlivem značný rozdíl.
     "Přece by ses nebála, Medúzo!" volal na ni škádlivě Calvin. Renn se zamračila. Tuhle přezdívku, kterou jí Calvin proti její vůli dal, neměla ráda. Jednou když totiž ráno plavala v ledovém moři, jí žahla malá medúzka a ona se sotva stačila vypotácet z moře, protože jí to nepříjemně pálilo, když na pláž už přiběhl Calvin a začal na ní mít nějaké jízlivé poznámky a ona mu řekla něco v tom smyslu, že jestli nepřestane, tak ho taky žahne a od té chvíle je pro něj Medúza.
     "Představ si, že nebála, ale nepotřebuji si zmáchat tuhle novou sukni," ušklíbla se Renn a koukla se na pestrou sukýnku, která jí spadala až ke kolenům. Včera byla s babičkou ve vedlejším větším městě a tam jí tuhle pěknou sukni koupila.
     Calvin se na ní na oplátku taky zašklebil a už se pustil na vytyčený cíl. Renn sledovala jeho pěknou postavu, jak mrštně skáče po kamenech a v duchu se usmívala. Když se dostal, až ke kamenům mezi kterými se prolévala slaná voda z moře, začal být opatrnější. Několikrát mu to podjelo, ale vždy se zachytil. Pak ale přišli už jen kameny, mezi kterými byli mezery mnohem větší a většina byla pod vodou, jen párkrát za minutu, když se z nich odlila vlna, zůstali suché. Jenže pak už to musel Calvin vzdát a smířit se mokrými sandály.
Ale k poslednímu kameni se nakonec dostal a nebezpečně si stoupl na jeho příkrou špičku, přes kterou se valila jedna vlna za druhou a sahali mu až skoro ke kolenům, že se až začínal bát, že ho za chvilku smetou.
     Za chvíli ale nastal odliv a toho Renn využila a pomalu se obratně začínala přibližovat k Calvinovi. Měla naštěstí gumové boty, ale zato nebyli moc pevné. Když už byla na kameni, z kterého měla přeskočit na poslední kámen, najednou se zarazila.
     "No tak dělej, skoč!"
     "Ale vždyť už tam jsi ty, nemůžeme se tam vejít oba."
     Calvin se zasmál. "Ber to pozitivně. Když se to nepovede tobě, tak sebou smeteš nejspíš i mě."
     Renn se tedy opatrně postavila, bolestivě sykla, když se podívala na drápance na rukou, v kterých jí pálila sůl a skočila.
     Skočila, ale ne dost daleko. Uklouzla po stěně kamene a zahučela do moře až po bradu. Calvin jí rychle chytl za ruce a vytáhl na kámen a málem tam přitom spadl taky. Na kameni se nebezpečně zakymáceli a tak jí se značnou námahou pomohl dostat zpátky na jeden z bezpečnějších kamenů, který sice byl ponořený ve v moři a tak stáli v té slané vodě až skoro nad kolena, ale za to byl velmi velký a dokonale plochý, takže se na něm dala dobře udržet rovnováha i přes sílu moře.
     "Jseš v pohodě?" zeptal se Calvin starostlivě.
     "Jo, jasně," přikývla Renn a plivala vodu z pusy. Ani jí nenapadlo dávat to za vinnu Calvinovi, protože kdyby to udělala po každé, když se jí něco přihodilo, měl by její kamarád na svědomí nejspíš celé její rozedrané ruce a odřené nohy a obličej.
      "Tak to jsem rád," řekl jí Calvin a soucitně si prohlížel její zbrusu nový šrám na zápěstí, který si mohla za tyhle prázdniny přidat do sbírky.
     Byla celá promočená, mokré vlasy černé jako noc jí zplihle vyseli podél těla a tílko se sukní se jí důsledkem mokré vody přilepili těsně k tělu. Podívala se na hruď a oddechla si. Řetízek po mamince jí pořád visel na krku.
     Celá se ale klepala a Calvin jí trochu rozpačitě objal, aby jí ohřál. Renn se na něj usmála a vděčně se o něj opřela. Najednou se k ní začal přibližovat a pak... pak jí políbil! Ona mu polibek opětovala a v tu chvíli nemyslela na to, jaký má už hlad, jak jí studí ledová voda omývající nohy, tu nechutnou slanou pachuť v ústech, nevnímala, jak jí zebe promočené oblečení na těle, jak je jí smutno nad ztrátou jejích nejbližších. Vnímala jen jeho sladké rty. V břiše se jí točil žaludek a do tváří se jí nahrnula krev. A ty jeho sladké rty... ten jeho teplý jemný stisk... ten jeho láskyplný pohled...

   

ZP - 5. kapitolka

7. června 2010 v 20:13 | Rose |  Ztracené přátelství

Kapitola 5.

     Prázdniny u babičky se nepříjemně vlekli. Její babička bydlela v krásném malém, ale útulném domečku v nejzápadnějším cípu Francie, tedy v Bretani, který byl přímo u moře a tak se Renn často chodila koupat, ale to i přesto, že bylo léto, byl oceán nepříjemně studený, a tak později už jen vysedávala na pláži a dívala se daleko na obzor.
     Její dny se stávali nudnějšími a nudnějšími. Každé ráno vstala až někdy k desáté hodině, chvíli se četla v jejím podkrovním pokojíku s výhledem na moře, který si rychle oblíbila. Pak sešla dolů, učesala se a vyběhla bosa na pláž, přeskočila zídku, aby to nemusela dlouze obcházet a sedla si na písčitou plážičku. Tam jen tak chvíli seděla a zírala do vln a pak se rozeběhla do nedalekého krámku s pečivem, aby si koupila snídani. Prodávala tam nějaká stará babka, která se vždy bavila - nebo spíše křičela - s nějakými jinými důchodci tou bretaňskou hatmatilkou a když tam přišla Renn, tak se už pravidelně zakabonila, jako by jí dělalo nějaké hrozné potíže mluvit francouzsky.
     Pak si Renn vylezla na ulici, sedla si někam do koutku, spokojeně pojídala svojí housku a dívala se na poklidný život tohoto malého městečka. Párkrát si popovídala s jednou milou dívkou v jejím věku, co sem přijela na prázdniny za příbuznými až z Cincinaty a konečně si s někým pořádně popovídala svojí mateřštinou, i když ten její americký přízvuk byl hrozný.
     Až do oběda se pak toulala městečkem a ve dvanáct se vrátila k lahodnému obědu její babičky. Po obědě si často četla na zahrádce anebo hrála karty s babičkou. Odpoledne většinou šly na výlet nebo Renn hrála se sousedními dětmi badminton, jenže ty dvě holky byly strašně protivný a tak to Renn často hned omrzelo, či hlídala tříletého vnoučka babiččiny známé.
     Ale po večeři to bylo nejlepší. Renn se vždy vydala na pláž a tam se na chvíli smočila a pak jen koukala do moře a nechala se unášet myšlenkami. Byla velký snílek a šumění moře, poklidná pláž, která se postupně vylidnila, a teplý vánek jí v tom jen povzbuzovali. Domů se vracela, až když se setmělo a ona se ještě pokochala západem slunce za moře, což ale bylo velmi pozdě, protože přeci jen bylo léto. A večer usínala s obličejem zabořeným v polštáři, se sluchátky v uších a hořkými slzami na tvářích, protože vždy večer musela na tu smrt jejích rodičů myslet nejvíce.
     A tak to šlo den za dnem skoro celý měsíc. Už jí to vše začalo nudit a v městečku znala snad každý kámen. Bylo to tu sice velmi krásné, ale jí to tu pomalu omrzelo a ona stejně při všem, co dělala, musela myslet na to, že její rodiče už nejsou na tomhle světě, že už nikdy neuslyší pobrukovat svojí maminku písničku, že už si nikdy nebude prohlížet s tatínkem fotky jejích rodičů ze školy. Vzpomínala na prázdniny v jejich domku na kraji Paříže, kde měla kamaráda Michala, kde mohla navštěvovat Veroniku v kouzelnické nemocnici a kde mohla blbnout v blízkém parku.
     Čas se pomalu vlekl a Renn si pomyslela, že by to chtělo nějakou změnu, ale když to navrhla babičce, tak ta jen přikývla a řekla, že by spolu třeba mohli po večerech začít plést. Renn si jen povzdechla a sen na to, že by vyrazili třeba do Španělska nebo někam jinam do zahraničí, rychle zahnala. Její babička byla moc hodná a tolerantní, ale měla ráda pořádek a tenhle jednotvárný život jí nejspíš vyhovoval.

    Avšak jednoho dne, na konci července se jí přání o nějaké změně splnilo. Jako vždy seděla večer na pláži, špičky bosých nohou jí olizovali slané vlny, letní větřík si pohrával s jejími dlouhými havraními vlasy, které se jí vlnili až k pasu a ona na sobě měla jen obnošené modré tričko a lehké kraťasy a snila o jejích dlouhých školních hábitech.
     Najednou ucítila, jak si vedle ní někdo nejistě přisedl do písku. Zírala dál do tmavého moře a přemýšlela o životě, o jejích rodičích, o Davidovi, o Sofii, o Veronice a o dalších.
     Najednou si ten vedle ní odkašlal a zamumlal "Ahoj."
     "Čau," odpověděla nepřítomně, aniž by se na něj podívala.
     "Víš, mě by jenom zajímalo, kdo jsi, vidím tě tady na pláži každý večer a tak..." pomalu ztichl.
     "Jsem Renn Elimová," řekla sebejistě a konečně se na něj otočila. V jasných fialových očích se jí zračily slzy. Vytáhlý chlapec překvapeně zamrkal, když si všimnul té zvláštní barvy očí.
     "Aha. Já jsem Calvin," představil se po chvilce nejistě taky ten kluk v krátkém tričku a plátěných tříčtvrtečních kalhotách.
     Když mlčela, tak zamyšleně pokračoval. "Elimová, to jsem někde slyšel. Jo už vím! Ve večerních zprávách... Ale kde to tam jen bylo? Elimová, to jsem slyšel v tom -" najednou se zarazil a zrudl jako rajče. "Promiň," zašeptal.
     "To nic," vydechla Renn a vzpomněla si, jak jí jednou babička, která o smrti její dcery jinak vůbec nemluvila, pověděla, že tu smrt mudlové úplně překroutili, udělali z ní jen nešťastnou nehodu a přednesli jí v mudlovské televizi.
     Calvin se to rychle snažil zamluvit. "A ty jsi tu na prázdninách? Protože já tu bydlím už dost dlouho a nikdy předtím jsem tě tu neviděl, za to tyhle prázdniny tě tu vidím často," brebentil vesele.
     "Jo, jsem tady u babičky," odvětila Renn trochu odtažitě.
     "Tak to nám zbývá ještě měsíc letních prázdnin. Už se tu začínám nudit, všichni kámoši někam odjeli na dovolené, tak co říkáš tomu, že bychom to tu pořádně rozjeli?"
     Renn se poprvé od smrti jejích rodičů upřímně zasmála. Ten kluk měl v sobě prostě něco optimistického, neodolatelného. "Říkám tomu, že je to dobrý nápad!"

Lilyiny sny

4. června 2010 v 16:22 | Lily A Rose |  Jednorázovky
Tak a je tu povídka z doby Pobertů, taková... no... jednoduše řečeno šílená, ztřeštěná a bláznivá.
Vymýlšeli jsme ji spolu někdy už snad po půlnoci, jen při svtěle jedné malé lampičky a s přivírajícími se víčky, takže berte trochu ohled.A já teď musela lušit to naše překrásné písmo.
Střídali jsme se tak po dvou třech větách a někdy jsme si to vymněili i třeba v půlce nějaké věty, takže je to docela zajímavé... :-D
A ještě jedno takové upozonění: Nesmíte to brát vážně, je to taková kravina a v podstatě o ničem. Takže s rezervou, jasný? :D

(Jen pro informaci, zadání jsme si dali takovéto: Bradavice, Poberti, Siriovi fanynky a Lupin)

---
Lily se zdál se o tom, jak šla ven a tam uviděla stát Pottera a ten jí řekl: "Víš Lily, já si nakonec vezmu Siriuse a ne tebe!"
Lily na to: "Tak to jsem ráda, i když nechápu, jak si můžeš chctít vzít Blacka. Co by na to řekli ejho fanynky?"
A James jen odpověděl: COŽE, ty to nevíš? Siriovy fanynky jsou všechny mrtvé!!! Zabily se navzájem a Remuse zabili taky!"

Lily se s trhnutím probudila. Co to jako mělo být za sen? pomyslela si.
Pak se rozhlédla po ložnici a skoro zkoprněla hrůzou...Vedle ní v posteli, kde spala Mia, největší Blackova fanynka, se pod peřinou rýsovaly dvě těla, ale Black to nebyl, ten si s ní nehcce nic začít, tak kdo teda?
Pak se ten někdo zavrtěl a peřina mu zklouzla z obličeje a pod peřinou se vynořila hlava Filche! "Cože???" vykřikla Lily. "Co to tady...?"
"Jé, to jsem se tedy prospal... eh, kde to jsem?" protáhl se školník a pak se posadil an posteli a odkryl tak i postavu vedle něj. Nebyla to Mia, jak Lily předpokládala, ale ležel tam Remus!
"Remusi, co to tu..." začala Lily, ale to už se porbudil někdo další i v protější posteli. Odkopl přikrývku a nebylo to Sally, který tam správně měla ležet, ale byl to Petr.
Najednou si všimla, že i vedle ní někdo leží a džel jí za ruku kolem pasu. Byl to James Potter a ona si teprve teď uvědomila, že je v chlapeckých ložnicích.

"ÁÁÁÁÁÁÁÁ!" Lily se probudila. "Už nikdy nechci mít tak pitomé sny!"

KONEC
---


Tak jak se vám naše úžasná povídka libila? :D Zasmáli jste se aspoň?

Rose

ZP - 4. kapitola

3. června 2010 v 16:05 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 4.

     Poslední dva týdny před prázdninami se stali pro Renn jen rychlou, rozmazanou šmouhou. Cítila, jak jí život proplouvá mezi prsty a nijak se to nesnažila ovlivnit. Brečela každou noc až do rána, kdy už neměla sílu ani plakat a v očích už stejně neměla žádné slzy.
     Stala se z ní nešťastná hromádka schoulená na posteli, která si v hlavě neustále přehrávala hlasy rodičů. Rodičů, které už nikdy neuvidí. Kteří už jí nikdy neobejmou. Její vlastní táta už jí nikdy nedá pusu, máma jí nikdy neporadí. Ne, svět je bez nich a ona se s tím bude muset nějak vyrovnat. Rodiče tu zanechali svojí jedinou dceru a sami odešli nadobro pryč.
      Chtělo se jí křičet na celý svět, proč jsou lidé tak nespravedlivý, proč je to vše tak neférové? Proč zrovna ona? Nechtěla už žít, chtěla být někde, kde by nemusela vůbec myslet, jen spát a pořád nepřemýšlet o svých rodičích. Potřebovala se vykřičet, potřebovala si zanadávat na celý její svět.
     Myslela, že se svět po této ztrátě zhroutí. Myslela, že už nebude moc bez nich žít. Jenže život šel dál a neohlížel se, jestli nějaká puberťačka přišla o svoje rodiče, čas krutě a vytrvale šlapal a nezajímalo ho, že už bez nějakých dvou milovaných rodičů. Renn by byla radši, kdyby se prostě zastavil a celý vesmír s ním. Kdyby vše skončilo, anebo se nikdy ani nenarodila.
      Střídali se jí nálady, jednou byla rozzlobená, jindy smutná a někdy se třeba tři hodiny vydržela jen tak dívat do stropu.
     Pheobe s Lucillou jí vytrvale utěšovali a povzbuzovali, radili jí, ať si o tom s někým promluví, že se jí uleví, že ač se jí nechce, ať jde mezi lidi, ale ona chtěla být sama a sama. Chtěla vrátit čas, pomstít se těm hnusným smrtijedům, co vzali život matce a tátovi, chtěla, aby za to pikal celý svět. Myslela si, že už se nikdy nevzpamatuje, slibovala si, že už jen bude ležet v posteli a brečet každičký den až do konce života.
     Za několik dní přeci jen vyšla ven, a když se jí lehký vánek opřel do tváře, cítila se hned o trochu líp. Oči měla zarudlé od pláče a hlas se jí třásl, ale když uviděla tu všechnu zeleň, poprvé se aspoň trošku pousmála.
     Potřebovala obejmout Davida, vyplakat se mu na rameni a slyšet jeho jemná optimistická slova. Potřebovala někoho, komu by se svěřila se svým zármutkem, kdo by jí pochopil. Když šla školními pozemky a hledala svého přítele, všichni se za ní soucitně otáčeli, něco si ustrašeně šuškali a ukazovali na ní. Jak jen jí to bylo nepříjemné, ať dělají, že se nic neděje, nebo ať si s ní začnou normálně povídat, ale tohle šeptání jí vytáčelo.
     Davida hledala dlouho a myslela si, že už nejspíš bude někde ve škole a chtěla to vzdát, když tu ho uviděla a utrpěla za tento měsíc už druhý pořádný šok.
     David stál za několika vysokými stromy a za ruku ho držela Karen!

     Renn seděla v kočáře a vedle ní byli opřené Pheobe s Lucillou. Zírala nepřítomně před sebe a snažila se vyprázdnit si všechny myšlenky v hlavě. Jela na prázdniny, ale vůbec se na ně netěšila. První prázdniny bez rodičů! Dlouho a dlouho mluvila s ředitelem, pak za ní do Krásnohůlek přišel a nějaký pán a mluvil s ní o její ztrátě a o jejím dalším životě. Nakonec se dohodla, že za rok je přeci plnoletá a stejně bude skoro celou dobu v Krásnohůlkách a o letních prázdninách se o ní může starat babička. Musela ale ještě podepsat spousty smluv a papírů. Bylo jí u toho těžko u srdce, v krku měla obrovský knedlík a nejradši by se zase rozbrečela.
     Myslela si, že už nikdy nebude moct normálně žít, nejdřív ta smrt rodičů a ještě ke všemu jí v tom David nechal a začal chodit s tím nejhorším člověkem na škole.
     Někdo si vedle ní s žuchnutím přisedl. Otočila hlavu a koukla, kdo to je.
     "Ty," zasyčela s odporem a nenávistně si Davida prohlídla.
     "A-ahoj Renn. To co se stalo... no víš s tvými rodiči... je mi to moc líto."
     "To tobě líto být nemusí," zašeptala nepřátelsky, ale slzy se jí vehnali do očí.
     "Ale, Renn, co se děje?"
     "Co by se dělo? Moji rodiče jsou mrtví, to se děje." Poprvé to vyslovila nahlas a celá se otřásla. Znělo to tak hrozivě, tak neskutečně.
     "Já vím a moc tě obdivuji, že ses s tím tak vypořádala, ale to neznamená, že nemusíš být naštvaná na mne. Nedělej, že jsem si nevšiml, jak ses mi posledních pár dnů neustále vyhýbala a tak jsem se dostal k tomu si s tebou popovídat až teď."
     "To mě tedy těší. Ale nepřemáhej se a běž si radši za Karen!" Vyštěkla Renn a slzy se jí začali koulet po tvářích. Poslední dobou toho na ní bylo moc. Studenti, kteří seděli kolem nich v kočáře, se za nimi ohlédli.
     David si jí nešťastně prohlédl, ale když se na něj uslzenýma očima fialkové barvy podívala, rychle uhnul pohledem. Nejdřív se zadíval na její dvě kamarádky, které seděly vedle ní, ale byli začtené do nějaké knihy a pak přejel pohledem na špičky svých bot.
     "Ty- ty už to... ty to víš?"
vykoktal zaskočeně.
     "Ne asi," sarkasticky poznamenala Renn.
     "Promiň, já víš... no chtěl jsme ti to co nejdřív říct, budu k tobě upřímný, chtěl jsme ti to říct, ale pak ta zpráva s tvými rodiči a tak. No a tak jsem si řekl, že ti oznámím až po prázdninách, kdy už budeš trochu vyrovnanější. Víš, já... strašně se omlouvám. Když ona... a já... No prostě začal jsem s ní kamarádit a... A ty jsi, no pořád jsi moje kamarádka a chci s tebou trávit nějaký ten čas, ale musíš se smířit, že jsem taky kamarád Karen. Ale ty jsi pořád v mém životě a nikdy tě nechci ztratit."
     "Jak nikdy ztratit? Právě se ti to povedlo! Prý jen kamarád? Teď už je tvoje holka ta pitomá fiflena a já ti to nikdy neodpustím! A o nějaké kamarádství s tebou nestojím. Běž pryč!" křikla na něj Renn, která zuřila na nejvyšší míru a musela se ovládat, aby po něm neskočila a neuškrtila ho.
     On tedy vstal a zkroušeně odešel do přední části prostorného kočáru. Renn pevně stiskla víčka a cítila, jak se celý její život v jediných čtrnácti dnech celý zhroutil a ona je úplně na dně.
     Proč?

Naše Básnička

1. června 2010 v 18:05 | Lily |  Básničky HP
Takže tohle jsme s Rose vymeslely přes víkend. Je to pro naší němčinářku, která ja takyblázen do Harryho Pottera - to znamená, že je to v němčině. A jelikož většina z Vás, na že bych Vás chtěla podceňovat,neumí německy dám sem i její překlad,ale POZOR: naše němčina zdaleka není dokonalá,neumim psát na PC přehlásky a překlad se bude rýmovat ještě míň než originál :D

James ist ein super Sucher
un Lily liest immer viele Bůcher,
Harry ist ihren Sohn
und Remus hasst den Moon.
Sirius lieb viele Mádchen
und das ist keine Márchen.
Das ist nur unsere Gedanke,
hórst du schon mal Snape, wie sagt: Danke?
Freund des Harry ist Ron
und Draco ist Luciuses Sohn.
Klug und schón ist Luna Lovergut
und Black ist ein schwarzes Hund.
Weaslyes-Zwillinge sind viel witzig
und Neville ist auch sehr wichtig.
Aber nicht so wie eine Schúlerin,
Hermine Granger, sie ist so IN.
Ginny ist die Schwester des Ron
und Draco ist immer noch Malfoys Sohn.
Alle diese Leute kommen aus Hogwarts,
gryffindor, slytherin, hufflepuff und ravenclaw!

Omlouvám se těm, co mluv německy a našli mi tam spoustu chyb...
A teď česky.....

James je skvělěj chytač
a Lily čte pořád spoustu knih,
Harry je jejich syn
a Remus nenávidí měsíc.
Sirius má rád spustu dívek
a to není pohádka,
je to jenom naše domněka,
slyšel jsi někdy Snapea poděkovat?
Harryho kamarád je Ron
a Draco je Luciusův syn.
Krásná a chytrá je Lenka Láskorádová
a Black je černej pes.
Weasleyovi dvojčata jsou hodně vtipný
a Nevil je taky hodně důležitej.
Ale ne tak jako jedna žákyně,
Hermiona Grangerová, která je vždycky IN!
Ginny je Ronova ségra
a Draco je pořád Malfoyův syn.
Všychni tyhle lidi jsou z Bradavic,
nebelvír, zmijozel, mrzimor a havraspár!

Je to vážně děsný, když jsem to i přeložila, ale snad mi to časem prominete...