Pravda se skrývá ve snech...

Červenec 2010

Zp - 15. kapitola

25. července 2010 v 9:00 | Rose |  Ztracené přátelství

    
Kapitola 15.

     První sníh. Byl začátek prosince a už napadla první vrstva sněhu. Renn seděla za oknem a dívala se na tu čistou bílou pokrývku, co zakryla všechno kolem. Kdyby to i s ní bylo tak jednoduché, všechny hrozivé myšlenky, všechny hříchy a všechny tragické události by se jednoduše zakryli čistou pokrývkou a zapomělo se na ně a ona mohla začít nový život. Ale s ní to tak nebylo. Na povrch pořád probublávaly ty staré smutné vzpomínky a trápily jí ve dne v noci.
      Proč jen nemohla zemřít místo Veroniky raději ona? Proč si osud vybral zrovna jí? V létě to bylo ještě tak nadějné a teď... teď je mrtvá. Tak ráda by si to s ní vyměnila.
      Sofii poslední dobou moc neviděla, ale i z těch málo setkání poznala, jak moc jí smrt Veroniky zasáhla. Neslyšela jí od té doby promluvit jediné sousto a ještě nikdy si nevšimla, že by od toho dne byla na snídani, obědě či večeři.

     Renn si život začal slévat. Často snila, snila o radosti a štěstí. A reálný a vmyšlený svět se jí postupně začal slévat a už nerozeznávala jeden od druhého. Začala zapomínat, někdy už si ani nepamatovala, co dělala předchozí den, vše bylo tak jednotvárné. Vše jí připomnělo ztracenou kamarádku. Vítr šeptal její jméno, v sluníčku se odrážela zář jejích blonďatých vlasů, v jezeře se odrážely její upřímné oči.
      Svět už nikdy nepůjde dál. Je to vše jen její vinna! Veronika by nebýt jí, byla ještě mezi lidmi. Ale Renn existuje a vše musí zkazit.
       Život přestal být veselý, nikdy se neusmála, nikdy si už neposkočila. S vědomím, že její nejlepší kamarádka už nežije, to prostě nešlo. Přesvědčovala se, že je to tak pro ni lepší, že za to nemůže, že ona by určitě nechtěla, aby se kvůli ní trápila. Ale bylo jí to houby platné. Ten rozesmátý výraz Veroniky, když u ní byla naposledy, se jí vryl do paměti. A zbavit se ho prostě nemohla. Verča byla její součástí a teď je najednou pryč. Pryč, navždy pryč.
     Odešla za jejími rodiči daleko, předaleko. A odsunula se na velmi viditelné místo v Rennině hlavě. Cokoli jen sebemenším náznakem na ztracenou přítelkyni upomínalo, hned jak se na to podívala, musela na ní myslet. Mrtvá, mrtvá, mrtvá...
     V hlavě se jí opakovalo jen pár slov. Umřela, prosím a proč? Připadalo jí, že za posledních několik dní snad neměla nikdy oči úplně suché.
     Má smysl žít? Proč ještě být na světě? Vždyť umírání trvá jen chvilku a pak už jí bude všechno jedno. A lidem tu bez ní bude možná i líp. Vždyť tu jen překáží.
     A Sofie je beznadějná. Jak by jí to jen vynahradila? Jak by jí dokázala, že jí to všechno mrzí? Co by jen mohla udělat, aby si o ní přestala myslet nejhorší?
     Ať dělala, co dělala, všechny její úvahy měli jednoznačný a celkem jednoduchý konec. Všechny totiž směřovali k jedinému slovu.
     Sebevražda.

     Další prosincové týdny ubíhali a za pět dní už měl být Štědrý den. V sobotu začínali Vánoční prázdniny a všichni odjížděli na ty prázdniny domu. Jen Renn neměla ke komu. Zůstane v Krásnohůlkách, možná ještě s pár dalšíma studenty, ale stejně se s ní už skoro nikdo nebavil.
     Pořád musela přemýšlet o té sebevraždě, taková lákavá možnost. Ale vždy jí rychle zavrhla, aby se přece jen nakonec nezabila, protože poslední dobou měla opravdu silné deprese. Ale stejně věděla, že je na to moc velký srab a zabít se, by se nejspíš ani nedokázala.
     V pátek večer potakal na chodbě Davida. Už se doslechla něco, jakože Karen Davida odkopla a našla si jiného kluka, ale tak to prostě u Karen chodilo, Renn s tím počítala a David by měl taky.
      "Ahoj Renn," zamumlal David a sklopil provinile oči.
     "Co potřebuješ?" zeptala se ledovým hlasem odtažitě jeho bývalá přítelkyně.
     "Chtěl jsem se ti omluvit, je mi to moc líto..." začal David, ale Renn ho překřikla.
     "Omluvit? Na tohle platí ještě nějaká omluva? Necháš mě být, nic mi neřekneš a začneš chodit s Karen, jako by se nechumelilo. Když tě po půl roce nechá, tak si za mnou přijdeš s prosíkem a s tím, že ti je to líto? Jak - jak jsi vůbec mohl myslet na to, že tu omluvu přijmu? Proč jsi s ní vlastně chodil? Vždyť je to jen načinčaná barbína, co má místo mozku a srdce piliny!"
      Najednou měla takovou chuť ho praštit, vylít si na něm svou zlost. Přestala se ovládat a vrazila mu pořádnou facku, až jeho tvář nabyla barvy Sofiiných vlasů. A ze Sofie hnedka utekli myšlenky ke ztracené kamarádce s úsměvem na tváři. Ne, proč pořád myslí jen na Veroniku! Ta je pryč a nic jí ji nevrátí!
     David se ráně nevyhnul, stál tam, zíral na ní a třel si tvář. Ta facka opravdu bolela, ale víc ho bolelo, že na něj Renn snad už nikdy nebude milá.
     "Renn, promiň, já... já... Ani nevím, proč jsem se do ní zamiloval a začal se s ní... ehm, kamarádit," opatrně couval David. "Ale vím, že jsem udělal špatně. Mrzí mě to, opravdu. Jak jen bych ti to měl vysvětlit, abys mě pochopila? Prosím, můžeme být zase kamarádi? Nikdy jsem tě nechtěl ztratit, jen jsem se začal bavit i s Karen, ale to jsi ty nepřijala. Když už teď se mnou nechce být, ty víš, že nikoho jiného nemám, prosím, nezlob se na mě aspoň."
      "Nechápu, jak se ti mohla líbit Karen a před tím já? Vždyť jsme úplně odlišné typy! Co tě to jen popadlo, s ní začít chodit?"
      "Zapomeňme na to, Renn. Minulost je minulost. Ty určitě taky nerada vzpomínáš na něco, co se někdy stalo. Ale to už nejde změnit. Hlavní je, že jsme se z těch chyb poučili a teď můžeme začít znovu. Prosím. Udělám pro tebe cokoli, Renn, prosím!"
     To Renn hodně zasáhlo. Ano, nerada vzpomínala na spoustu věcí z minulosti. Ona sama udělala hodně chyb. A teď tady nechce odpustit Davidovi. Přitom sama udělala horší věci. Ale jeho kvůli tomu odsoudí. To není správné. Nejspíš toho opravdu lituje. A má pravdu s tím, že už věci, co se staly, nejdou změnit, a že je hlavní, že jich litujeme a že jsme se z nich pro příště poučili.
     Vždyť ona kdyby si stoupla s omluvou před Sofii, taky by jí nejspíš nechtěla přijmout. A jí by to moc mrzelo. Teď před ní stojí David a je z toho smutný. Provedl něco podobného jako ona Sofii. A třeba se kvůli tomu taky tak trápí. Měla by mu odpustit.
     Ale odpustila by sobě, kdyby stála na Sofiině místě? Odpustí teď ona Davidovi? Neudělal toho moc? A byla by s ním ještě někdy šťastná, kdyby za nimi povlával pořád ten mrzutý závoj minulosti?
     "Davide, měla jsem tě moc ráda. A pořád mám. Často se mi po tobě posledních pár měsíců stýskalo. Omluvu přijímám, musí to být pro tebe těžké, to vím. Ano, to vím až moc dobře. Ale už nikdy nebudeme kamarády, natož přáteli. Ne, nepřerušuj mě, vím, že jsi hodný a správný, ale už by to mezi námi nebylo jako nikdy dřív. Neznamená to, že si občas nepopovídáme a tak, jenže kamarádi? Na to, ses ode mě příliš vzdálil. Promiň mi to. Já ti odpustila, ale teď po mě žádáš moc. Je mi líto."
     Pak se Renn otočila a odešla. V hlavě jí vířilo tisíce myšlenek a ona byla ze sebe sama zmatená. Nevěděla, jestli se rozhodla správně. Nevěděla, jestli to vůbec měla říkat. Nevěděla, jak na to bude David reagovat. Nevěděla skoro nic.
     Za sebou slyšela jeho zoufalé volání. "Renn, prosím, Renn!"
     Ale neotočila se.

ZP - 14. kapitolda

17. července 2010 v 22:15 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 14.

     "Dobrý den, mohla bych prosím navštívit Veroniku Carovou?" zeptala se Renn u informačního stolku.
         "Slyším dobře, slečnu C-Carovou?" vykoktala lítostivým a trochu vyděšením hlasem mladá pracovnice.
         "Ano," trochu netrpělivě souhlasila Renn.
         "No víš, já nevím, jak ti to nejlépe říct, ale..." hlas jí selhal a vypadala dost nervózně.
         "Stalo se s ní něco?" vykřikla Renn.
         "No ona... ještě se to musí projednat. Teď si tím nejsem úplně jistá, možná, že to byl někdo jiný. Ale ona... No oznámili mi, že... Ale nevím jestli ti to už můžu říct..." koktala ta mladá paní nadobro vyvedená z míry.
      "Jsem její kamarádka a byla pro mě vždycky ten nejlepší člověk na světě, prosím, řekněte mi, co se děje!" naléhala Renn.
       "No, je to velmi vážné. Víš, poslední dobou byla velmi nemocná a její stav se stále zhoršoval. Ta nemoc nebyla ještě moc prozkoumaná a tak na ní nebyli moc dobré léky. A tak slečna Carová byla..."
       "Byla? Chtěla jste snad říct JE!" přerušila jí Renn vyděšeně s velmi neblahou předtuchou v hlavě.
       "Prostě se začala ještě víc zhoršovat a dneska asi před hodinou...nevím, jak to mám říct, ona..." mumlala.
       Černovlásce klesla čelist a obávala se nejhoršího. Jako by se s ní najednou kousíček odchlípl a jí chyběla nějaká malá částička, která jí po celé roky hřála. "Zemřela?" vykřikla na celou halu.
       Ta mladá paní u stolku jen němě přikývla a očekávala Renninu reakci. V duchu si vyčítala, že nenechala na někom jiným, aby jí to nevysvětlil, vždyť ona s tím nemá žádné zkušenosti. Ale teď už bylo pozdě.
      Renn na ní tupě zírala.
      Prázdno. Nic než prázdno. Necítila nic, ani zoufalství, smutek či lítost.
Jen koukala před sebe a v hlavě se jí úplně vyprázdnilo. Chtěla křičet, ale nedostávalo se jí hlasu, chtěla brečet, ale slzy nepřicházely. Tohle nerozdýchá, nejdříve rodiče teď Verča, kdo bude další? A najednou jí to přišlo na mysl. Jednoduchá odpověď. Já. Ano, už nedokáže žít, bez nich ne. Proč být tady na světě? Calvin bydlí stovky kilometrů odsud a stejně už jí ani moc nepíše. David je s tou krávou Karen a s Lucillou si přestává rozumět, možná ještě tak s Pheobe, ale ta se sní poslední dobou už taky tolik nebaví a kdyby zemřela, jistě by jí to zase tak příliš nezasáhlo. Ne... proč žít? Nemá to cenu...

      "Ehm, slečno?" pípla vyděšená paní.
      Renn se probrala ze svých chmurných myšlenek, vrhla na ní nenávistný pohled a utíkala pryč. Bylo jí jedno kam, hlavně pryč od zraků všech těch lidí.
    

     Pobledlá dívka ležela v posteli a zírala do stropu. Tak čistě bílý. Ale jí se před sebou stále znovu a znovu přehrával ten rozhovor se slečnou u informačního stolku.
     "Nevím, jak to mám říct..."
     "Zemřela?"
    Kývnutí.
     To píchnutí u srdce, ten bezedný pocit prázdna. Jako by jí teď kousíček chyběl. A ten kousíček už nikdo nikdy nezaplní. Ten patřil jen Veronice, její nejlepší kamarádce. Teď už mrtvé.
     Proč všichni její kamarádi a lidi, co má ráda, buď umřou, nebo jsou moc daleko? Vždyť ani nedostala zprávu od svého dřívějšího mudlovského kamaráda z ulice už několik měsíců? Calvin skoro nepíše, sice když už, tak je většinou dopis celkem dlouhý a vtipný, ale ty intervaly mezi nimi se stále prodlužují.
      A teď Veronika... Nikdy se nedozví pravdu, jak to vlastně bylo. Nikdy se nedozví, že Sofii křivdili. Nikdy se nedozví, že Renn je takhle hnusná. Teď už ne. Renn nevěděla, jestli je dobře, že dopis neposlala už včera, jestli je dobře, že už se to nikdy nedozvěděla. Ale to už teď bylo nejspíš jedno. Verča je po smrti a dopis pro ní stále leží na nočním stolku u Renn.
      A co Sofie? Jak bude reagovat na Veroničinu smrt? Přemítala a přemítala.
      Dávno už ležela v bezpečí v Krásnohůlkách. Hned jak se dozvěděla o smrti svojí kamarádky, nemeškala, spojila se s madam Maxime a ta se pro ní zase přemístila a vrátila se s ní zpátky. A teď už skoro třetí hodinu ležela v posteli a střídaly se jí nálady.
      První chvíli jen do všeho kopala, nadávala a byla strašně nepříjemná. Pak jen nečinně ležela a opakovala do kola pořád: "Ne, není to pravda... Takhle to nemůže být... Verča! To je určitě nějaká chyba. Ach ne. Ne! Veroniko? Ne, ne, ne, ne, ne." Za nějakou dobu zase brečela, naříkala a přála si být taky mrtvá. Pak ale zas byla úplně klidná a snažila se utřídit si myšlenky. Za nějakou dobu zase začala panikařit a tak dál.
      Za pár hodin za ní přišla Pheobe. Renn byla ráda, že už konečně není sama. Opřela si hlavu o její ramenu a sekavě jí vše vylíčila. Pheobe jen poslouchala, mlčela a soucitně se na ni dívala. Když konečně dokoktala, Pheobe řekla. "Je mi to strašně líto, Renn. Zkus se ale vzchopit. Tvůj život tím nekončí."
      Renn jen přikývla a cítila, jak se jí do očí hrnou slzy.
       "Pheobe?"
       "Hm?"
       "Mám tě ráda."
       "Já tebe taky, Renn. Nechceš přinést něco k jídlu?"
       "Ne, ale horký čaj by se hodil."
       "Jasně."
      Když Pheobe odspěchala pro čaj, Renn zabořila hlavu do polštáře a dusila do něj mocné vzlyky.
      "Veroničko! Veroničko! Prosím, neodcházej!"


ZP - 13. kapča

8. července 2010 v 21:43 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 13.

     Další den byl krásný a slunečný a po tolika deštivých a větrných z nich měli všichni radost. Dnešek snad přinese nějakou dobrou zprávu. Ale to se Renn mýlila.
     Dopis jí ležel na nočním stolku. Nesebrala pořád dost odvahy ho odeslat. Ne, musí to udělat. Už kvůli sobě, aby měla čisté svědomí. Zpackala to a teď to musí napravit. Jí bude Veronika věřit a snad se se Sofií zase skamarádí. Ale potom, co jí všechno napsala? Nebude z toho Verča jen smutná a zmatená? Ne, musí vědět pravdu.
      Za chvíli se rozhodla, že si dopis ještě přečte, a když tak tam něco pozmění a nejpozději večer ho odešle.
      Musela ale poslední dobou taky hrozně myslet na tu smrt rodičů. Její matka a otec. Byla jejich jedináček, starostivě jí vychovávali a najednou tu nejsou. Už nikdy jí do Krásnohůlek nepřiletí sova s jejich povzbuzujícím dopisem. No jo, dopis... Dopis... Už tak dlouho žádný nedostala. I Calvin jí přestal poslední dobou psát. Myslí na ni ještě vůbec někdy?
      Pak ještě dlouho přemítala o svých rodičích a nakonec dospěla k názoru, že by měla navštívit jejich hrob. Dlouho musela přemlouvat madam Maxime, ale nakonec se to podařilo. Byla přeci dneska sobota. Ten, jehož jméno nesmíme říct, už jí nemohl dávno ohrozit a nic vážného se jí nemohlo stát.
      A tak nakonec dostala na celý dnešek povolení, že může být v Londýně, kde měli rodiče hrob. Smrtijedi je sice zabili v Paříži, ale oni byli rodilými Angličany, a určitě by chtěli být pohřbeni tam, takže tam teď taky mají hrob.
      Renn na něm nebyla, za prvé byl jen takový rychlý, ledabilý a ne moc spořádaný, za druhé měla v tu dobu ještě školu a za třetí se jí tam vlastně ani nechtělo. Myslela si, že by asi pohřeb rodičů neunesla.
       Ale teď věděla, že tam měla jít a rozloučit se s nimi. Ale když to neudělala před tím, může se tam podívat teď.

     Renn procházela mezi náhrobky a přestože ve Francii svítilo sluníčko, na kraji Londýna mírně poprchávalo, ale pořád bylo teplo. Došla až nakonec malého hřbitova, v kterém rostlo spousty vysokých stromů a tak byli náhrobky jakoby celé v šeru.
      Kolik desítek vyzáblých těl tu musí ležet jen pár metrů pod ní? Jaké byli asi jejich životy? Strávili na světě hodně času, či umřeli mladí?
     
Do očí jí vhrkli slzy a v krku jí nepříjemně pálilo. Za několik minut narazila i na náhrobek svých rodičů. Zapálila na něm svíčku a upřeně zírala do jejího plamínku. Ten pomalu v mírném dešti skomíral. A Renn cítila, jak uvnitř skomírá také. Od mrti jejích rodičů se děli jen špatné a tragické věci. Nestíhala, život jí pomalu proklouzával mezi prsty, jako by si s ní pohrával. A ona už toho měla dost.
      Svezla se před náhrobkem na kolena a zakryla si dlaněmi tvář. Nevšímala si, že už se začíná stmívat, jen tak seděla a zarývala špičky prstů do hlíny. Najednou jí napadla hrozivá myšlenka. Jak by jen bylo krásné už o ničem nevědět. Ležet někde v hlíně jako její rodiče? Nemít žádné výčitky, problémy a stres? Ne, na to nesmí myslet. Každý život je cenný. I ona je něčím výjimečná. Ale to si neměla říkat, protože jiný hlásek v hlavě jí bleskově odpověděl. Ano, tím, jak je protivná, zlá a hnusná jako nikdo jiný.
      Klečela tam zhroucená na zemi na hřbitově už dlouhou dobu a nejspíš by tam ležela i nadále, když tu se někdo vyřítil zpoza stromu za ní.
      "A už tě mám! Mně neutečeš!" křičel ten neznámý muž a běžel k ní. Renn rychle vyskočila a vytřeštila na něj fialkové oči rozšířené hrůzou a zděšením. Nemohla se ani pohnout.
      Pak jí ten muž chytl za ramena a znova jí strhl k zemi. Smál se jako šílený. Renn se vzpamatovala, rychle vytáhla hůlku a zakřičela: "Mdloby na tebe!"
      Ten chlap se svezl k zemi a ten šílený úsměv mu ztuhl na tváři. Teprve teď si ho mohla Renn dobře prohlédnout. Měl na sobě obnošené kalhoty a hnědou bundu. Tvář měl zarostlou a vlasy celkem dlouhé. Oči měl bláznivě vykulené a zračilo se v nich šílenství.
      Zavolala mudlovskou záchranku, aby si pro něj přijela, protože opravdu nevypadla normálně, spíš jako nějaký blázen. Než se vše vyřešilo, Renn popsala, co se stalo a tak dále, zabralo to notnou chvíli a tak když Renn na hřbitově zase osaměla, už se smrákalo.
     Renn se rozhodla, že když už je v Londýně, že půjde za Veronikou. Dopis sice ležel pořád u ní na stolku, ale ona si řekla, že bude lepší, když jí to vše řekne ústně. Ale to nejdřív bude muset vyzvědět, jak se dostane do nemocnice U svatého munga. A pak Verče vše vysvětlí sama. Už se připravila na to, jak na ní bude Veronika křičet a házet po ní všechno, ale možná jí to říct slovně bude lepší.
      Pohlédla na oblohu mezi větvemi stromů a uviděla, jak je měsíc skoro v úplňku. Pak se jí zamžily oči a na náhrobek dopadla poslední průzračná slza.