Pravda se skrývá ve snech...

Srpen 2010

Krátká básnička

28. srpna 2010 v 17:21 | rose |  Básničky HP
Imaginární a reálný svět

Topím se v slzách, jsem smutný,
mám z toho pocit lítostivý,
že Harry není skutečný,
že je to jen člověk vymyšlený.

Je jen v nějaké nereálné knize,
já tam ale chci jít a být tam s ním,
cítil bych se přeblaze,
proč já nemůžu žít v světě imaginárním?

Už nechci tu vůbec žít,
náš svět je tak nudný.
Chci tajemnou moc mít,
a dostat se do každičké knihy.

ZP - Epilooog

24. srpna 2010 v 19:18 | Rose |  Ztracené přátelství
EPILOG

     David stál mlčky před malým křížkem pod stromy v Krásnohůlkách. Za pár dní tomu bude rok, co se Renn zavraždila.
      Proč tomu tak muselo být? Proč na něj v poslední dny jejího životu vzpomínala nejspíš jako na někoho hrozného? Proč jen začal vůbec někdy chodit s Karen?
       Byl smutný. Dlouho a dlouho tam ještě stál a kolem něj padaly malé vločky sněhu a po vlasech mu stékal studený sníh. Toho si ale nevšímal, jen se proklínal a přemítal, kvůli čemu se Renn asi zavraždila, jestli jí to bolelo a jestli se s ní po smrti setká.
        "Ach Renn. Proč?"

       Od dívčiny smrti uběhly už nejmíň tři roky. Ale někdo na ni stále vzpomínal. Byl to jeden chlapec, se zářivýma očima a mrštnou postavou.
       Calvin na Renn myslel neustále. Jak mu to jen mohla udělat?
     
Když někdy stával na útesech nad mořem, měl častokrát chuť prostě skočit do moře a zemřít. Myslel si, že bez ní nebude nikdy už tak veselý, takový optimista a pořád s nějakou vtipnou poznámkou po ruce.
        Jenže čas plynul a hojil rány. Mořský vítr odvlával lítostivé myšlenky a vymýval srdce. Tak se stalo, že se z jedné milé černovlásky stala jen pouhá minulost, jen nějaký stín v hlouby duše, jen nějaký obraz první lásky. Do života však přišli nové starosti a noví lidé. Mladík, pro nějž dříve byla dnes už mrtvá Renn vším, se oženil s jednou příjemnou brunetkou a měl s ní dvě upovídané děti a byl šťastný. Ale přeci jen, ten odraz na mladou čarodějku mu někde v hloubi duše zůstal a sám ani nevěděl proč, ale ani mu nepřišlo moc divné, když oběma jeho dětem přišel dopis z Krásnohůlek, že jsou kouzelníky a že je tam zvou k dalšímu studiu.

       Na temném hřbitově se nad jedním náhrobkem skláněla ubrečená postava. Odhrnula si své rusé vlasy za uši a zapálila na hrobu svíčku. Dívala se dlouze do plamínku tmavě modré svíčky a přemýšlela o životě.
      Sofie na Renn vždy vzpomínala v dobrém. Na Renn, čarodějku, kterou od jejich prvního setkání až do její sebevraždy nenáviděla, teď měla ráda.
       Byla z toho smutná, že se o ní dozvěděla pravdu až po její smrti a tak se jí nikdy nemohla omluvit a popovídat si s ní.
       Vyčítala si Renninu smrt.
        Avšak to dnes byla její jediná starost. Její příšerné dětství minulo. Měla pěkný domek na kraji Paříže a její tři děti chodily do Krásnohůlek. Lepší život už si nemohla přát.
       

ZP - 17. kapitola

20. srpna 2010 v 18:06 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 17.

     Na nočním stolku stále ležel neodeslaný dopis pro Renninu mrtvou kamarádku. Pobledlá dívka ho teď vzala do ruky a přejížděla po slovech, která ještě nedávno psala.
     Pak vykouzlila ještě mnohem větší obálku a vložila do ní tu obálku, která byla dříve určena pro Verču. Potom si vzala nějaký pergamen a starý brk, který se válel pod postelí. Namočila ho do inkoustu a začala váhavě psát. Srdce jí bušilo napětím a rozčilením a ruka se jí třásla vědomím, že za hodinu už nebude mezi živými.
    
    Milá Sofie,
    do obálky Ti přikládám dopis, který jsem chtěla o Helloweenu poslat Veronice. Doufám, že mě aspoň trochu pochopíš a že se Ti tam všechno vysvětlí.
      Je mi strašně líto, co jsem Ti provedla a to, že jsi kvůli mně tak dlouho trpěla. Promiň, promiň mi všechno. Prosím. A hlavně nepřestaň mít Veroniku ráda. Třeba se s ní někdy shledáš. Třeba já taky. A možná já už za krátkou chvíli.
     Víš, Sofie, v koutku srdce jsem vždy doufala, že jsi Verču zradila. Ale teď už je mi jedno, jestli se to dozvíš. Protože já se chystám udělat sebevraždu. Takže je mi vše už celkem jedno. Jen jedna věc ne. A to, jestli mi odpustíš. Jestli na mne budeš vzpomínat jako na někoho bezcitného, hnusného a nelítostného nebo aspoň na někoho, kdo má svědomí a dokáže svých činů litovat.
     Až tohle budeš číst, já budu už mrtvá. Doufám ale, že aspoň ty budeš mít veselý život a až odejdeš z Krásnohůlek, tak si založíš šťastnou rodinu a najdeš si nějaké dobré povolání. Prostě Ti přeji do života vše nejlepší.
      Ale abych byla upřímná, mě to až tolik nezajímá. Na jediné, co teď dokážu myslet je jen má smrt. Vím, jsem sobecká, ale nemůžu si pomoct. A tak už radši tenhle dopis končím, než se té sebevraždy moc zaleknu.

Renn Elimová

     Pak tento pergamen zastrčila do obálky a kouzlem poslala pod polštář v rusovlásčině posteli do ložnice, kde spí normálně Sofie. To bude mít pěkný dáreček k Vánocům.
     Za chvilku si vzala ještě jeden kus pergamenu a na něj napsala svojí poslední vůli. Ve skutečnosti vůbec netušila, jak se to dělá, takže nakonec jen načmárala, že tomu chce věnovat to a to a pak se podepsala. Jenže sama měla jen pár věcí, peněz ještě méně a příbuzných a přátel nejméně, takže závěť byla dosti krátká a nikdo na tom nezískal nic převratného. Byla taky přeci jen ještě dítě a po rodičích nezdědila moc majetku.
    
     Do kapsičky hábitu si strčila nejoblíbenější fotku svých rodičů, na krk si pověsila mušli od Calvina a na ruku si navlíkla starý náramek, který jí kdysi dávno pletla Veronika.
     Poté vyšla z ložnice a procházela ztichlými chodbami Krásnohůlek. Když vyšla do mrazivého rána, na krku se jí postavily chlupy. Všude kolem padaly malé bílé vločky a přikrývaly krajinu, jako by ani ta se nechtěla dívat na nějakou hloupou smutnou holku. Stromy se tiše kývali ve větru, a když pod nimi Renn procházela, její kroky se ozývaly sněhem jen velmi tlumeně. Jinak bylo ticho. Naprosté ticho.
      Srdce jí bušilo a ve spáncích jí tepala krev. Snažila se vnímat krásu té zasněžené krajiny a nemyslet na to, co se chystala udělat, ale chlad a strach jí proklouzli i pod hábit a ona se neovladatelně třásla. Ani nevěděla, jestli více strachem nebo zimou.      
      Šla bosa v ledovém sněhu, který jí píchal do nohou jako ostré jehličky. Na černé vlasy jí dopadaly vločky sněhu a ten protiklad uhlově černé a zářivě bílé jakoby zobrazoval ten rozdíl mezi dnem a nocí, dobrem a zlem, temnotou a světlem. Plášť za ní uhlazoval otisky jejích bosých nohou a na ten krásně zametený sníh dopadaly nové bělostné vločky a zahlazovaly tak skutečnost, že tudy vůbec někdo prošel.
      Když Renn došla do malého lesíku, kde jí nikdo nemohl vidět, tak vyndala z kapsy hůlku. Bylo ještě brzy ráno a mezi stromy viděla prosvítat první paprsky slunce. Vše se pohybovalo jako ve zpomaleném filmu. Poslední hodina mého života, pomyslela si. Už nikdy neuvidím tuhle školu, spolužáky, strýce a tetu, babičku, Pheobe, Lucillu ani nikoho jiného. Ale možná už za krátký čas uvidím Veroniku, rodiče a možná i další zemřelé.
     Co je vlastně po smrti? Bolí smrt? Bude ještě něco potom? Nebo jen prázdnota? Dozvím se někdy, jestli mi Sofie odpustila?
tázala se sama sebe. Ale to teď nemusím řešit, za chvilku už bude po všem.
       Vztáhla před sebe hůlku. Do mozku se jí nahrnula krev, připadalo jí, že ohluchla, slyšela jen tlumené dunění v její hlavě a myslela si, že se jí snad za chvíli rozskočí. Musí to už ukončit, ale dokáže to? Ruka, v které držela hůlku, se jí roztřásla a v hlavě jí zněl smích rodičů.
       Dokážu to, řekla si. Už jen kvůli nim.
       Po chvilce zavřela oči a snažila se uklidnit myšlenky, ale všechno v ní vířilo a nutilo jí zase dát hůlku dolů. Ne, jak bych teď dokázala žít s vědomím, že Verča je mrtvá a já za to tak trochu můžu as vědomím, že se na mě Sofie zlobí, protože jsme jí zkazila život? Ne, tak už neváhej a řekni to.
       Pomalu otevřela oči, zmrzlé rty jakoby se od sebe nechtěli odpojit a vyslovit ty dvě krátká slova. Slova smrti. Znají je snad všichni kouzelníci na světě, ale jen málo z nich je někdy použilo. A Renn bude mezi nimi. Jen dvě slova. Jen dvě krátká slova.
      Je mi líto, Calvine, ale kvůli mně se netrap. Je to tak lepší, vyslala poslední myšlenku svému příteli, který teď nejspíš byl několik desítek kilometrů od ní.
     Černovláska se konečně odhodlala. Otevřela prudce ústa a vykřikla do ztichlého východu slunce.
      "Avada kedavra!"
     Vyšlehl oslnivý záblesk smaragdově zeleného světla a Renn úplně zaslepil.
     Někdo pištivě vykřikl a Renn netušila, jestli to byla ona sama nebo někdo úplně jiný. Ale každopádně to měl být poslední zvuk, který kdy uslyší. A taky že byl.
     Záblesk jasného světla jí narazil do hrudi, jí vypadla dlouhá hůlka z ruky a skácela se na zem. Ještě než však tiše dopadla, byla mrtvá.
      Na zemi po ní zůstalo na památku jen zkroucené tělo ve školním hábitu s černými vlasy roztaženými po sněhu a odhozená ušmudlaná hůlka.
  

Jednorázovka - Ginny Potterová

13. srpna 2010 v 22:56 | Lily a Rose
Harry+Ginny
11 let po pádu lorda Voldemorta

                Byl krásný letní den a k Potterovým měli přijít a návštěvu Weasleovi, tedy George, Angelina a Fredík. Ginny se ztěžka zvedla ze židle, protože byla již v šestém měsíci těhotenství, a šla říct Jameimu, aby se konečně převlékl z toho pyžámka a pak se byla kouknout na zahradu za tříletým spícím Albusem.
                Najednou zadrnčel zvonek. Ale nebyla to ani Alice, George či čtyřletý Fred, ale...
                "Překvapení!" ozvalo se ze sluchátka asi 5 hlasů. V ten samí okamžik se uprostřed místnosti objevil Harry, Ron, Hermiona, George, Angelina a všechny jejich (i její) děti; všichni slavnostně oblečení s kytkou či dárkem v ruce a na stole stál dort!
"Všechno nejlepší k narozeninám, Ginny!" zvolali všichni. Ginny byla celá šťastná, všichni se k ní nahrnuli a ládovali se koláčky, buchtami, čokoládovými žabkami a pili máslový ležák (někteří spíš ohnivou whisky než ležák). Ginny si připadala jako na oslavě v Nebelvírské věži po famfrpálovém vítězství. Pak se ponořila do vzdálených vzpomínek na její první polibek s Harrym.    
                Oslava proběhla úžasně, Angelina jim sdělila, že čeká ještě jedno dítě, nejspíše holčičku a že pro ní George s Fredíkem už vymysleli jméno - Roxanne. George a Ron jako vždy překypovali veselými historkami a vtipy a Hermiona jí poradila s hodně věcmi a dobře si s ní popovídala. Rose zase odžvatlala spoustu překotných novinek a zážitků a novorozený Hugo celou dobu spokojeně spal v Hermionině náručí a všichni ho chválili, jak je hodný a jak za ty dva měsíce vyrostl.
                Ginny si připadala jako v sedmém nebi, zářivě se usmívala a nemohla se všeho toho veselí a smíchu kolem sebe ani nabažit.

ZP - 16. kapitola

8. srpna 2010 v 22:11 | Rose |  Ztracené přátelství
Kapitola 16.

     Další dny o Davidovi hodně přemýšlela. Nemohla s tím nic udělat. Ale dospěla k názoru, že se rozhodla správně. Už by s ním chtě nechtě nedokázal nikdy chodit.
     
      Krásnohůlky byly krásně vyzdobené, všichni se rozplývali, jen Renn to bylo ukradené. Ale přeci jen si všimla, nebo aspoň koutkem oka zaregistrovala, že všude na chodbách je nádherná výzdoba, schody se jen třpytí a hlavní síň se změnila k nepoznání.
     Zbylí studenti obdivovali překrásnou změnu a o nějakou věčně schoulenou černovlásku, co měla neustále kapuci staženou přes hlavu, jako by se nějak naivně domnívala, že jí to ochrání před okolním světem, se nezajímali.

     Blížil se Štědrý den a na Renn doléhal smutek z toho, že ho stráví nejspíš úplně sama. Jo dobře, společnost by jí ještě mohla dělat madame Maxime a pár Zmijozelských. Ale na ně neměla žaludek. A pak ještě Sofie.

    Byla nejdříve i docela ráda, že všichni včetně Davida vypadli z Krásnohůlek a ona tak má prostor. Jenže čím víc byla sama, tím víc měla času na přemýšlení a tím víc byla zoufale nešťastná a tím víc měla výčitky svědomí a tím víc musela myslet na ty tři mrtvý, kteří pro ni znamenali tolik. Matka, otec a nejlepší přítelkyně. A jak na ně myslela, tím víc musela myslet taky na to, proč by s tímhle životem neměla skoncovat. Nikdo jí nepovzbudil, nikdo jí neobjal, nikdo jí neukonejšil. A jediné osobě, na které jí ještě opravdu záleželo, a ona doufala, že jemu záleží i na ní, lhala. Ano, Calvin od ní dostával posledních několik dnů už jen falešné dopisy. Nevěděla proč, ale nebyla mu schopná napsat.
     "Ahoj Calvine, víš, umřela mi kamarádka a já to nepřímě zavinila. Potřebuju od někoho obejmout a slyšet, že já za to přece nemůžu, že to byla nehoda a že to nemám vzdávat a bojovat dál. Potřebuju vědět, že mě někdo miluje. A jestli ne... no tak se asi zabiju. Měj se pěkně, Renn."
      To by vypadalo takhle? Nad vlastní představou se hystericky rozesmála, ne vůbec veselým smíchem, spíš jen takovým zoufalým, toužícím po troše upřímnosti a z očí jí přitom vytryskli slzy.

     Na Štědrý den se probudila celkem brzy, ani přesně nevěděla, jestli je to opravdu Štědrý den, nebo jestli náhodou nebyl už včera či nebude zítra. Večer odeslala sovu s dárkem pro Calvina. Pak koupila ještě nějaké přívěsky, co každých pár minut vybuchávali pro Lucillu a Pheobe a nakonec ještě vyrobila pomocí kouzel pěkný svícínek pro babičku. Bratrancovi poslala nějakou knížku a na tetu a strýce se už vykašlala. Jiné příbuzné neměla a kamarády už vůbec ne.
     Ani jí nepřekvapilo, když našla pod postelí jen nějaký ušmudlaný balíček od tety, s přáním a Bertíkovými lentilkami. Neměla na ně vůbec chuť a vyhodila je z okna. Ani nevěděla proč, ale měla takové nutkání sledovat, jak spousty malých kuliček letí podél věže dolů a mísí se se sněhovými vločkami. A dole se všechny roztříštili. Napadla jí myšlenka, že by taky jen tak skočila dolů, pak jí upoutal ještě jeden balíček. Byl od Calvina a našla v něm krásnou mušli, nahoře provrtanou a zavěšenou na stříbrném řetízku.
     Pak ještě našla další tři balíčky a všechny až na jeden jí příjemně překvapili. Jeden od Pheobe, další od babičky a pak od Davida. Ten se ani nenamáhala rozbalit.
     A Lucilla? Ta na ní jednoduše zapoměla? Ale ona si pozornost vlastně ani nezaslouží. Je příšerná, příšerná a ještě jednou příšerná.
      Bezděky se rozhlížela po jednom známém balicím papíře s veselými smajlíky a mávajícíma rukama. Od Verči. Věděla, že zemřela. Hodně dobře to věděla. Ale prostě když ten balíček od Verči nikde nespatřila, neubránila se slzám. Najednou pochopila, že už nemá žádné přátelství, že už jí není pomoci, že už Veronička navždy zmizela. Že je sama jen se svými myšlenkami, které jí ubíjí.
     A to už se rozhodla. A její rozhodnutí bylo pevné. Ne nějaké pohrávání se smrtí, ne nějaké kdyby coby. Ne nějaké možná, nejspíš, asi. Určitě.