Pravda se skrývá ve snech...

Září 2010

ZP- Druhý konec aneb happy end

12. září 2010 v 12:54 | Rose |  Ztracené přátelství
Hoj.
Jak víte Ztracené přátelství už skončilo a to smrtí Renn. Ale napsala jsem i druhý konec -po tom, co mi tenhle jedna holka zkritizovala-, který se líbil víc např. mý sestře nebo samozřejmě tý kamarádce "kritičce" z tancování. Mě se ale zase líbí radějí ta sebevražda. :D
No ale ostatní na to mohou mít jiný názor, takže sem dám i ten happy end...
...kdy jakože Renn zachrání sofie a to i přes to, že si eště nepřečetla ten dopis pro ní a že toho nakonec bude litovat a vše se vysvětlí a sice nebudou už nikdy moc dobrý kamarádky, ale ta nenávist mezi nimi odpadne a budou spolu nromálně vycházet. (tohle by mělo být v epilogu, který jsem ještě nenapsala, ale ani se mi do něj už nechce, takže jetsli to chce dopsat někdo jiný, tak to klidně může)
Tady je ta poslední kapitola:


Kapitola 17.




     Na nočním stolku stále ležel neodeslaný dopis pro Renninu mrtvou kamarádku. Pobledlá dívka ho teď vzala do ruky a přejížděla po slovech, která ještě nedávno psala.

     Pak vykouzlila ještě mnohem větší obálku a vložila do ní tu obálku, která byla dříve určena pro Verču. Potom si vzala nějaký pergamen a starý brk, který se válel pod postelí. Namočila ho do inkoustu a začala váhavě psát. Srdce jí bušilo napětím a rozčilením a ruka se jí třásla vědomím, že za hodinu už nebude mezi živými.

   

    Milá Sofie,

    do obálky Ti přikládám dopis, který jsem chtěla o Helloweenu poslat Veronice. Doufám, že mě pochopíš a že se ti tam všechno vysvětlí.

      Je mi strašně líto, co jsem ti provedla a to, že jsi kvůli mně tak dlouho trpěla. Promiň, promiň mi všechno. Prosím. A hlavně nepřestaň mít Veroniku ráda. Třeba se s ní někdy shledáš. Třeba já taky. Třeba já už za chvíli.

     Víš, Sofie, v koutku srdce jsem vždy doufala, že jsi Verču zradila. Ale teď už je mi jedno, jestli se to dozvíš. Protože já se chystám udělat sebevraždu. Takže je mi vše už celkem jedno. Jen jedno ne. A to, jestli mi odpustíš. Jestli na mne budeš vzpomínat jako na někoho hnusného nebo aspoň na někoho, kdo má svědomí a dokáže svých činů litovat.

     Až tohle budeš číst, já budu už mrtvá. Doufám ale, že aspoň ty budeš mít veselý život a až odejdeš z Krásnohůlek, tak si založíš šťastnou rodinu a najdeš si nějaké dobré povolání. Prostě Ti přeji do života vše nejlepší.

      Ale abych byla upřímná, mě to až tolik nezajímá. Na jediné, co teď dokážu myslet je jen má smrt. Vím, jsem sobecká, ale nemůžu si pomoct. A tak už radši tenhle dopis končím, než se té sebevraždy moc zaleknu.

  Renn Elimová




Pak tento pergamen zastrčila do obálky a kouzlem poslala pod polštář v rusovlásčině posteli do ložnice, kde spí normálně Sofie. To bude mít pěkný dáreček k Vánocům.

     Za chvilku si vzala ještě jeden kus pergamenu a na něj napsala svojí poslední vůli. Ve skutečnosti vůbec netušila, jak se to dělá, takže nakonec jen načmárala, že tomu chce věnovat to a to a pak se podepsala. Jenže sama měla jen pár věcí, peněz ještě méně a příbuzných a přátel nejméně, takže závěť byla dosti krátká a nikdo na tom nezískal nic převratného. Byla taky přeci jen ještě dítě a po rodičích nezdědila moc majetku.

   

     Do kapsičky hábitu si strčila nejoblíbenější fotku svých rodičů, na krk si pověsila mušli od Calvina a na ruku si navlíkla starý náramek, který jí kdysi dávno pletla Veronika.

     Poté vyšla z ložnice a procházela ztichlými chodbami Krásnohůlek. Když vyšla do mrazivého rána, na krku se jí postavily chlupy. Všude kolem padaly malé bílé vločky a přikrývaly krajinu, jako by ani ta se nechtěla dívat na nějakou hloupou smutnou holku. Stromy se tiše kývali ve větru, a když pod nimi Renn procházela, její kroky se ozývaly sněhem jen velmi tlumeně. Jinak bylo ticho. Naprosté ticho.

      Srdce jí bušilo a ve spáncích jí tepala krev. Snažila se vnímat krásu té zasněžené krajiny a nemyslet na to, co se chystala udělat, ale chlad a strach jí proklouzli i pod hábit a ona se neovladatelně třásla. Ani nevěděla, jestli více strachem nebo zimou.    

      Šla bosa v ledovém sněhu, který jí píchal do nohou jako ostré jehličky. Na černé vlasy jí dopadaly vločky sněhu a ten protiklad uhlově černé a zářivě bílé jakoby zobrazoval ten rozdíl mezi dnem a nocí, dobrem a zlem, temnotou a světlem. Plášť za ní uhlazoval otisky jejích bosých nohou a na ten krásně zametený sníh dopadaly nové bělostné vločky a zahlazovaly tak skutečnost, že tudy vůbec někdo prošel.

      Když Renn došla do malého lesíku, kde jí nikdo nemohl vidět, tak vyndala z kapsy hůlku. Bylo ještě brzy ráno a mezi stromy viděla prosvítat první paprsky slunce. Vše se pohybovalo jako ve zpomaleném filmu. Poslední hodina mého života, pomyslela si. Už nikdy neuvidím tuhle školu, spolužáky, strýce a tetu, babičku, Pheobe, Lucillu ani nikoho jiného. Ale možná už za krátký čas uvidím Veroniku, rodiče a možná i další zemřelé. Co je vlastně po smrti? Bolí smrt? Bude ještě něco potom? Nebo jen prázdnota? Dozvím se někdy, jestli mi Sofie odpustila?  tázala se sama sebe. Ale to teď nemusím řešit, za chvilku už bude po všem.

       Vztáhla před sebe hůlku. Do mozku se jí nahrnula krev, připadalo jí, že ohluchla, slyšela jen tlumené dunění v její hlavě a myslela si, že se jí snad za chvíli rozskočí. Musí to už ukončit, ale dokáže to? Ruka, v které držela hůlku se jí roztřásla a v hlavě jí zněl smích rodičů.

       Dokážu to, řekla si. Už jen kvůli nim.

       Po chvilce zavřela oči a snažila se uklidnit myšlenky, ale všechno v ní vířilo a nutilo jí zase dát hůlku dolů. Ne, jak bych teď dokázala žít s vědomím, že Verča je mrtvá a já za to tak trochu můžu as vědomím, že se na mě Sofie zlobí, protože jsme jí zkazila život? Ne, tak už neváhej a řekni to.

       Pomalu otevřela oči, zmrzlé rty jakoby se od sebe nechtěli odpojit a vyslovit ty dvě krátká slova. Slova smrti. Znají je snad všichni kouzelníci na světě, ale jen málo z nich je někdy použilo. A Renn bude mezi nimi. Jen dvě slova. Jen dvě krátká slova.

     Černovláska se konečně odhodlala. Otevřela prudce ústa a vykřikla do ztichlého východu slunce.

      "Avada kedavra!"

      Vyšlehl oslnivý záblesk zeleného světla a paprsek letěl přímo na ní.    

      Ale co to? Mezi ní a hůlkou se zničehonic objevil neviditelný štít. Kouzlo se od něj odrazilo a roztříštilo nedaleko ležící spadlý zasněžený kmen stromu a poté se rozstříklo na stovky malých smaragdových jiskřiček.

       Renn, už čekající smrt, se najednou roztřásla, klesla vyčerpáním na zem a neutišitelně se z toho šoku rozvzlykala. Zapadla obličejem do bílého sněhu a už necítila chlad ani strach, jen úlevu z toho hrozného šoku a najednou byla ráda, že unikla smrti, i když jen o vlásek a věděla, že znova říct ta hrozivá slova by nedokázala. Byl to pro ni příšerný šok a tak jen ležela na zemi a vzlykala úlevou. V téhle vteřině mohla už být mrtvá, ale nějaký zázrak jí zachránil.

       Co se však vlastně stalo?

       Najednou ucítila, jak jí kolem ramen objala něčí teplá ruka a pomáhala jí na nohy. Když vstala, ona osoba jí objala, a Renn se sebou nechala dělat cokoliv. Ani nepoznala, kdo to je, jak měla sníh i slzy v očích a v tu chvíli jí to nijak nezajímalo. Daná osoba jí přívětivě šeptala konejšivé věty a Renn najednou věděla, že všechno bude dobré.